Deník Josefa Musila z Velké války – část 2.
Z deníku Josefa Musila z Velké války – část 2.
Paní Milada Hubená z Krouny nabídla škole a jejím prostřednictvím široké veřejnosti text deníku svého příbuzného pana Josefa Musila popisující osudy našich legionářů za 1. světové války. Jako připomínku 100. výročí vypuknutí této války jej budeme na pokračování (přibližně 2x týdně) publikovat. Věřím, že to bude pro všechny velmi zajímavé čtení. Paní Miladě Hubené a jejím synům za poskytnutí textu děkuji.
Mgr. Josef Kyncl
Josef Musil se narodil 4. července 1891 ve Valdorfu u Německého (nyní Podlesí u Sněžného) v rodině rolníka a běliče plátna. Vystudoval učitelský ústav v Čáslavi, před válkou učil ve školách na Novoměstsku, po návratu z legií také. Asi v roce 1935 se s manželkou přestěhovali do Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod), kde si zakoupili dům s velkou zahradou, na které velmi rád pracoval. V Havlíčkově Brodě učil na chlapecké škole do 1. září 1939. V ten den byl zatčen a odvezen do Buchenwaldu. Vrátil se v červnu 1945. Opět začal učit, znovu se věnoval práci v Sokole, ale po únoru 1948 se věnoval jen svým knihám a zahradě. Až do vysokého věku navštěvoval shromáždění církve českobratrské evangelické, kde doprovázel zpěv hraním na harmonium. Zemřel náhle v březnu 1981 v nedožitých devadesáti letech. Je podivuhodné, že tyto vzpomínky, ke kterým měl zachovalé podklady, napsal na stroji ve svých osmdesáti letech.
Milada Hubená
• 31. března: Dnes mám volno, každý den smí někdo zůstat doma. Sedím dole u potoka, máchám si nohy a ponožky. Slunce se umívá, den je krásný, letí však nade mnou granát naproti do vsi. Žena jen omdlela, ale dvě hrající si děti zabity. V noci velké bombardování, barák se chvěje.
• 1. dubna kopeme příkop směrem k frontě od páté hodiny odpolední do půlnoci. Kadet Jaroš mne osvobozuje od práce, mám jen dozírat.
• 2. dubna – neděle: Koupeme se v bývalé škole, poškozené granátem. Zároveň je desinfikováno prádlo i šaty. Dostáváme žold 36 haléřů denně. Všichni vesničané byli sháněni na koupání, kde je vojenští sanitáři stříhali na celém těle. Polské děvče se vysmeklo, skočilo na neosedlaného koně a ujelo.
• 4. dubna jsem navštívil u 4. kompanie bratrance, souseda z domova a jmenovce, Josefa Musila. Byl sešlý, žlutý, zavšivený, neboť už několik měsíců žil v zákopech v blátě, spal v podzemním krytu na vlhké zavšivené slámě. Dodával jsem mu odvahu a šeptal o České družině, kam se musíme dostat, ač to nebude lehké. Vzpomínali jsme, jak jsme před rokem doma vysazovali Husovu lipovou alej. Dostávám balík od sestry, ale vykradený.
• 9. dubna – neděle: Strávil jsem ji společně s kolegou Zavadilem a četařem Pospíšilem. Důvěrně jsem se sblížil s kadetem Jarošem. Je z Velkého Meziříčí, absolvent reálky a jeho dvě sestry jsou učitelky. Seděli jsme sami venku a vypravoval jsem mu o České družině a dojal ho. Často mne potom vyhledával, vzhlížel ke mně jako k staršímu bratru. Z domova došlo 50 Kr. Následující dny pleteme košatiny na obkládání stěn v zákopech, nebo kopeme. Stále prší a střelba zesiluje. U 5. kompanie umírá šest vojínů na strnutí šíje. Třikrát denně nám sanitáři proplachují ústa a nosy, desinfikují kapesníky a ručníky.
• 21. dubna: Sešel jsem se s přítelem Tesařem z Jihlavy, který se mnou byl vyloučen z důstojnické školy. Býval veselý, teď je zničen tělesně i duševně. Pokoušel jsem se ho povzbudit. Sám jsem klidný, mám pevnou víru a cíl dostat se za dráty a bojovat za národ. Za krásného večera na Velký Pátek procházím se s četařem Janouškem po břehu Strypy a vzpomínáme na domov.
• 22. dubna: Odpoledne prudké bombardování. Granáty dopadají naproti do vsi. Někteří blednou, jiní pronášejí šibeniční vtipy, já vařím kávu. Pak vše utichlo. Můj poměrný klid vyvěral z toho, že jsem před odchodem z domu zúčtoval se svým životem, jsa připraven přijmout smrt, ale zejména, že jsem měl víru v lepší osud národa. Mnozí kamarádi byli dobrými vlastenci, ale neznali cíl a zahraniční úsilí. Všichni proklínali vojnu, císaře, ale odpor sám o sobě nestačí, ani vzpoura bez programu.
Kudrna vypravuje o zboření našeho baráku. Právě se přistěhovali, nic neslyšeli, až strašlivou ránu. Vše se na ně bořilo, dusilo. Vyběhl dírou ven, letěl šílený dolů k mostu, nemohl vyrazit slovo. Sám jediný vyvázl. Pět bylo mrtvo, pět těžce raněno. Přišli náhradníci, spravili barák a teď v něm ležíme.
Stojan, baštýř z Libochové, velký a silný, náš humorista a předobraz Švejka, dnes vážně vypravuje o ruském útoku 29. 12. 1915. Předtím Rusové opustili zákopy pro nesnesitelnou zimu. Naši tam potom chodili na polní stráž a odvažovali se dál. Za vsí, kam chodili v noci také kozáci, přinesli hrnec sádla, med, tři telata a psa, kterého také zabili a snědli. Na stráži byla v noci taková zima, že běhali za sebou dokola až do půlnoci, kdy byli vystřídáni. Toho 29. 12. byla velmi tmavá noc, přesto zjistili z boku ruské útočící řady. Dali se na útěk, ale jsou ostřelováni Rusy i vlastní 3. kompanií. Ale podařilo se jim dostat do bezpečí bez ztrát. Rusové doběhli k drátům a volají „Feuer einstellen“. Tím pomýlili naše, opakují po nich. Rusové se rychle zakopávají a přesekávají kůly. Naši obnovili palbu a Rusové nemohou zpět, vzdávají se, pokud zůstali naživu. Jejich posila přišla pozdě. Naši odvádějí zajatce, odtahovali raněné a pochovávali mrtvé. Stojan také pochovával. Snášel mrtvé k jámě, kde je kamarád rovnal jako snopy a zašlapoval. Raněných zůstalo také dost na bojišti. Pepík M. po třech dnech slyšel na přední hlídce jejich nářek za dráty.
Setkal jsem se s oddílem polských střelců, dobrovolníků, kteří bojují po boku rakouské armády ve víře, že jim Rakousko dá samostatnost. Mají také své vojáky v armádě německé, ruské i francouzské. Je to zmatek! Mluvil jsem s polským dobrovolníkem – učitelem a vyslovil podiv, že mohou být Slované austrofilové. Odbyl mne: „A co vy jste? U nás v Haliči byly úřady a četnické stanice převážně obsazeny Čechy. Byli to přehorliví byrokraté“. Neznal jsem poměry, měl asi pravdu. Ostatně je v rakouské armádě mnoho důstojníků z řad české inteligence, i učitelé, kteří se předstihují v horlivosti, týrají své krajany a dopouštějí se zločinů, za něž by měli býti po válce souzeni. A co doma? Ve vídeňské vládě je i český ministr. Poslanec Smetal a mnozí jiní, celá strana klerikální i jednotlivci z jiných stran, zatímco čeští vlastenci jsou zavíráni. Je to zmatek v českých hlavách!
• 23. dubna – Vzkříšení. Ráno nás probudilo ticho! Jakákoli střelba ustala. Přibíhají vojáci a vypravují, že u drátů se odehrává nezvyklé divadlo: Vojáci naši i ruští sbíhají se u drátů, salutují, tisknou si ruce. Někteří naši byli pohoštěni a přinesli si malovaná vajíčka a buchty a jeden dopis od ruského kapitána pro našeho obrsta. Ráno prý Rusové vyvěsili bílé prapory, celá četa přišla k drátům a přáli šťastné svátky „Kristus voskres“. Teď teprve pohřbívají své mrtvé z prosincového útoku.
Slunce se usmívá, všude klid, mír. Proč nemůže tak být stále? Večer je krásný, sedíme v radostné náladě před barákem, povídáme o domově a kojíme se nadějemi. Zápasím v řeckořímském s četařem Šíbrem a pak zpíváme. Oblíbené jsou sentimentální lidové písně, ani jedna bojovná. „Jen dále se mnou pojď“, „Co je po studánce“, „U studánky bledá dívka stála“, „To naše stavení“, „Aj ty moje holuběnko“, některé nedávno vznikly na vojně, například tato:
Slunko za hory padá, s ním ukončil se boj,
zakryl on tmavou nocí, tiše černý závoj.
Uprostřed bojiště leží vojín umírající
a vedle něho věrný kamarád klečící.
Svou hlavu k zemi kloní ten raněný a praví:
„Převezmi vše na sebe, co v mém srdci leží.
Sejmi ten prsten z prstu, než ducha vypustím,
od milenky věrné psaní, co při sobě nosím.
Napiš, že jsem zahynul v bitvě ve Zlatnikách,
v tom posledním tažení, jsem na ni vzpomínal.“
Tak skonal vojín chrabrý, nešťastný přítel můj,
který byl své milence věrný až po hrob svůj.
• 24. dubna Červené pondělí. Brzy ráno se umývám ve Strypě. Na druhém břehu v obydlené části vesnice je veselo. Naši hoši tam šlehají polská děvčata a ta je polévají vodou. Odcházím kopat, nestřílí se, ale je zakázáno přibližovat se k drátům, několik našich v noci uteklo. Kolega Zavadil přináší balíček dobrot z domova – podařilo se mu dostat se k trénu, který rozvážel poštu. Napsal jsem si žádost o dovolenou na zkoušku způsobilosti pro měšťanské školy. Nebyl jsem připraven, nezáleželo na tom, že ji nesložím, jen když se podívám domů. Kadetu Jarošovi jsem slíbil navštívit jeho rodinu ve Velkém Meziříčí. Štáb pluku však nevyhověl, měl jsem tam kaňku!
Na světnici je se mnou F. Kalina z Věcova, Jan Totušek ze Svratouchu, Šimek z Řečice, Stojan z Libochové, stolař Němec a B. Pelech z Želetavy a Kudrna. Ruské dělostřelectvo týden mlčelo, naše se občas ozve. Chodíme na práci, večer zpíváme, někdy s námi kadet Jaroš.
• 9. května se stěhujeme do vesnice Libné a obnovena prudká dělostřelba na obou stranách. Delší dobu se chovají důstojníci slušně – to je známka, že se očekávají boje.
• 13. května v noci obsazujeme zákopy, abychom na tři dny vystřídali 3. kompanii. V noci chodíme na nebezpečné polní stráže. Strašný život v zákopech byl později vypsán různými účastníky, zejména Karlem Poláčkem, jenž toto peklo nazval podzemním městem. Po návratu do vsi si vybíráme vši.
Z domova jsem dostal balík dobrot a 50 Kr. Potkávám kolegu Fiktuma, který učíval v Bobrůvce. V následujících dnech zesiluje dělostřelecký souboj, připravuje se útok. Večer kolem pochoduje Jagdkomando, všichni jsou rozjařeni rumem, začnou boj. Ale útok nemohl být zahájen, Rusové byli připraveni. Naši tři raněni, desátník Krejčí zabit. Vyjel s námi z Jihlavy, to jel už do pole po třetí. Byl to primitiv a pijan, který se hlásil do každého nebezpečného podniku a byl proto mnohokrát vyznamenán. Snažil se pobít co nejvíc Rusů. Málo bylo mezi námi takových individuí.
• 2. a 3. června jsme prožívali velké bombardování, zvláště u Zlatnik a Bulganova. Přítel desátník byl raněn do hlavy a tři jiní. Jeden voják zabit a šest koní. Z těch jsme vařili guláš a pekli sekanou.
• 4. června odvolán od nás kadet Jaroš, k velké lítosti všech, zvláště mojí. Měl slzy v očích, prý se příliš přátelil s mužstvem. Už jsem ho nespatřil. Vím, že se později dostal za mnou do zajetí a legií, po válce zůstal na vojně, dotáhl to na generála a za Němců na popraviště. Naším velitelem se stal kadet Müller – to byl rozdíl!
• 5. června jsme zažili dosud nejděsnější bombardování. Ruský útok byl odražen za velkých ztrát na obou stranách, hlavně u Honvédů. Stravování velmi bídné, kukuřičný chléb dostáváme do čepic. Na celé frontě Rusové útočí a zahajují akci, jež bude v dějinách zapsána jako „Brusilův nástup“.
Ve dne v noci zuří palba na celé frontě. Blíží se vyvrcholení. Honvédi na pravémkřídle při pokusu o útok byli odraženi a Rusové za nimi prolomili frontu. Také na levém křídle za Tarnovem se to hroutí a padl Luck. Přijíždějí na pomoc Bavoráci.
• 11. června – Svatodušní neděle. Poplach! Vycházíme na pochod a vytváříme samostatný batalion u Michalonky. Cvičíme v mělkém údolí, chodíme hodinu kolem dokola, abychom na sebe soustředili palbu nepřítele a odvrátili jeho pozornost od jiné akce. Střely všech dělostřeleckých kalibrů dopadají k nám a když konečně utíkáme za vysokou mez, poslední granát vybuchuje poblíž a jeho rozžhavená střepina zarývá se dvacet centimetrů nad mou hlavou do meze, málem by byla překazila napsat tyto řádky!
Večer za deště stavíme stany. Za následujícího dne jdeme vyměnit honvédy, kteří utrpěli velké ztráty. Vbíháme do zákopů a krčíme se tam, neboť nad námi se rozpoutala pekelná palba. Spojovacím příkopem vyrážíme do lesa, odkud má být zahájen náš útok. Rusové nás v lese tuší a zasypávají těžkými granáty. Rozvinujeme se v řetěz a postupujeme na kraj lesa, odkud pozorujeme ves Harvarůvky. Dolní část obsadili naši, horní kozáci. Zakopáváme se v lese. Sbírám polní láhve a jdu na kraj lesa k potoku pro vodu. Na zpáteční cestě zarývá se blízko mne osmadvacítka, padám, hlína mne zasypává, nic se nestalo. Mokneme v silném lijáku, krčíme se v mělkých zákopech a tak přečkáme noc. Ráno se rozvinujeme za lesem a zakopáváme. Granáty dopadají za nás. Náš útok nemohl být podniknut, na obou křídlech to práská. Pochodujeme do vsi Kutuzovky, ve čtvrt hodině poobědváme a rychle pochodujeme na východ. Dovídáme se, že v Kutuzovce před chvílí Rusové zajali 9. kompanii a Jagdkompanii. Že jsme tam nezůstali!
Nový den prožíváme ve zmatku. Zakopáváme se v žitném poli, poblíž lesa, kde jsme byli včera u Harvarůvky.
• 15. června jsme v beznadějné situaci. Na obou křídlech je fronta proražena. Tak proč nepřeběhnout do zajetí? Lehce se to řekne, nesnadno provede. Hrůzy, jež jsem v následujících hodinách prožil, jsou nepopsatelné. Z druhé čety zůstala na živu polovina, my jsme byli na tom lépe. S četařem Šibrou si prohlubujeme zákop. Od včerejška jsme nejedli, ale necítím hlad, zato žízeň. Kopu v zákopu jámu a tam prolíná voda, kterou kalnou dychtivě pijeme. Chápu pradědečka, který prý říkával,že na pochodech po Evropě nejednou pil z koleje.
Zdá se, že jsme odříznuti. Kolem našeho zákopu leží mnoho honvédských mrtvol.Dráty před námi jsou rozstřílené, za nimi jsou zakopáni Rusové ve vzdálenosti dvě stě kroků. Zesiluje střelba a my se tiskneme ke stěnám zákopu před šrapnely. Nestřílím, leitnant Slušakovský chápe se mé pušky, zběsile střílí, pak odbíhá. Rusové útočí, střílí a házejí granáty mezi nás. Vybíháme a ženeme se zběsile pryč žitem, kule fičí, nemohu dál, padám. Rusové nás pronásledují, tisknu se k zemi jako zajíc. Tu začali do nás střílet naši, z děl i kulometů. Prokletí honvédi! Baťohem se chráním proti jejich střelbě. Střely všeho druhu dopadají vedle, hlína na mne padá, cítím hroznou ránu do pravé lopatky, jsem poloomráčen, myslím na své doma. Bůh mi buď milostiv! Zdá se mi, že z ramene teče krev. Z mrákot mne probouzí hrozný úder do stehna. Teď to byla koule šrapnelu. Krev teče do boty, omdlévám. Smrt se mi zdá příjemnou, jsem vysvobozen od všeho trápení. Drazí moji, Bůh vás potěš!
Dělostřelba utichla, ale kule kolem stále syčí, když se začínám probouzet. V horečce se mi zdá, že se Rusové blíží a střílí do mne. Dvě kule mi projely srdcem, jedna hlavou vedle ucha, prostřelují nohy, ramena. Tělo se stává těžké od sta kulí. Bůh vám odpusť, pravoslavné děti, jste Slované, nikoho z vás jsem nezabil. Celé tělo bolí.
Jak to, že mohu hýbat prsty? Zvedám hlavu, nikoho kolem nevidím. Notný liják mne probudil z mdloby. Prohledávám v leže rány. Pravá lopatka není roztříštěna, nekrvácí, to byl jen úder odražené hroudy a podobně do boku. Jen rána ve stehně krvácí a krev stéká nohavicí do boty. Opatrně shazuji výstroj a kopu si příkopek pro tělo. Kule z pušek stále syčí. Co dělat, na kterou stranu se dát, kde je přítel a kde nepřítel? Vybírám z baťohu prádlo, chléb a cukr, vkládám do chlebníku, ostatek tu zanechám a lezu odtud žitem, opíraje se o lopatku, stále ostřelován nevěda kým a nevím, kam se dostanu. Jen se vyhýbám četným mrtvolám a občas odpočívám v jamách po granátech. Za žitem vidím ve vzdálenosti čtyřicet kroků honvédský zákop. Rychle přeběhnu a skáču k vyděšeným Maďarům. Obvázali mne a oblékl jsem čisté prádlo. Na obvaziště se nedostanu, je vyhlášen poplach. Rusové útočí. Honvédi vybíhají, prchají a jsou koseni ruskými střelami. V zákopu zůstávám téměř sám, střelba přestala a Rusové se blíží. Z boku vyjíždějí kozáci. Vybíhám, mávám a běžím jim vstříc a volám, že jsem Čech! Kozák mi s koně dlouhou pikou sráží čapku, „Stupaj, stupaj“! – Jsem zajatcem!
Ženou nás do vsi, kde je obvaziště. Ruský doktor s dlouhou bradou a vlasy mne obvazuje. Ležíme venku u ohňů na slámě, mám horečku, ale jsem šťasten.
Přesně po sedmiměsíční službě rakouské armádě dostal jsem se do zajetí a to bylo moje druhé narození. Jako kdysi můj blatinský pradědeček jsem byl raněn do nohy v císařských službách. Nedostal jsem metál, však jsem si jej ničím nezasloužil, ani abšíd – propustku ze služeb habsburských jsem si obstaral sám.
Kulhám jako on z bojiště, ale zatím ne domů – ale dále od domova! Sbohem domove! Uzdravím se a zaplatím vídeňským pánům za vás, za sebe, za celý národ ve vojsku, vedeném T. G. M.
Pokračování …
Mgr. Josef Kyncl
