Deník Josefa Musila z Velké války – část 3.

Z deníku Josefa Musila z Velké války – část 3.

 

Paní Milada Hubená z Krouny nabídla škole a jejím prostřednictvím široké veřejnosti text deníku svého příbuzného pana Josefa Musila popisující osudy našich legionářů za 1. světové války. Jako připomínku 100. výročí vypuknutí této války jej budeme na pokračování (přibližně 2x týdně) publikovat. Věřím, že to bude pro všechny velmi zajímavé čtení. Paní Miladě Hubené a jejím synům za poskytnutí textu děkuji.

Mgr. Josef Kyncl

 

Josef Musil se narodil 4. července 1891 ve Valdorfu u Německého (nyní Podlesí u Sněžného) v rodině rolníka a běliče plátna. Vystudoval učitelský ústav v Čáslavi, před válkou učil ve školách na Novoměstsku, po návratu z legií také. Asi v roce 1935 se s manželkou přestěhovali do Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod), kde si zakoupili dům s velkou zahradou, na které velmi rád pracoval. V Havlíčkově Brodě učil na chlapecké škole do 1. září 1939. V ten den byl zatčen a odvezen do Buchenwaldu. Vrátil se v červnu 1945. Opět začal učit, znovu se věnoval práci v Sokole, ale po únoru 1948 se věnoval jen svým knihám a zahradě. Až do vysokého věku navštěvoval shromáždění církve českobratrské evangelické, kde doprovázel zpěv hraním na harmonium. Zemřel náhle v březnu 1981 v nedožitých devadesáti letech. Je podivuhodné, že tyto vzpomínky, ke kterým měl zachovalé podklady, napsal na stroji ve svých osmdesáti letech.

Milada Hubená

 

Pokračování z 2. části

II. V zajetí

K dobrému jest mi to, že jsem pobyl v trápení,

abych se naučil ustanovením tvým. Žalm 115, 71

 

Za kopcem u Harvarůvky, kam jsem s lehčeji raněnými doběhl, stále na obvaziště přicházejí nebo jsou donášeni noví zajatci i ruští vojáci. Byl to skličující pohled. Někteří bez rukou nebo nohou, jiní s ranami v břiše. Šílený Bavorák pobíhá kolem. Má odštípnutou část lebky a je mu vidět mozek. Jinému Němci visí ruka na konci kůže a ptá se mne, jestli o ruku nepřijde. Ujišťuji ho, že mu to slepí. Ležíme přes noc na slámě u ohňů. Mám horečku a jsem rušen nářky ve všech možných jazycích, jenom ne česky. Byl jsem tu osamocen. Kdosi stále volal: „Cisar dej vody!“ Z dálky doléhá střelba, boje pokračují.

• 16. června 1916 nás odvážejí polští rolníci na vozech do Vrbovce. Tam ležíme na slámě ve velkém stanu pomícháni s ruskými vojáky. Do stanu přicházejí četné Polky, ruských vojáků si nevšímají, jenom Austrijcům prokazují starostlivou péči, přinášejí mléko, buchty, chléb. Ptají se: „Bolí kochaný?“ Hladí vlasy. Rána nebolí, ale srdce po Čechách, tatínkovi, sestrách. Když se dovídají, že jsem učitel, tím více litují. Navštěvuje mne paní učitelová, její chlapeček mi přináší akátovou ratolest; její muž je v rakouském vojsku. Děvčata dávají na památku šátečky. Jedna, jako ještěrka, vyžaduje si ode mne adresu otce, bude psát mému tatínkovi a dává mi svoji, abych jí mohl psát. Ale na korespondenci nedošlo.

Mohu už ze stanu. Jsem hoštěn v polské kupecké rodině. Jsem tlumočníkem mezi Němci a Maďary a pomáhám ruským písařům sestavit seznamy zajatců. Mezi honvédy jsem zjistil dva Slováky, kteří mi pomáhali dotazovat se Maďarů, ale byli dlouholetým terorem tak zastrašeni, že se báli přiznat k slovenské národnosti a se mnou se stýkat. Zato se zdokonaluji v ruštině hovorem s vojáky. Není rozdílu mezi nimi a námi v obsluze a stravování. Jím z jedné misky s ruským raněným: boršč, maso a pohankovou kaši.

Posílám domů první lístek ze zajetí. V den výročí staroměstské popravy 21. června odvážejí nás auta do Kopačena, v dálce hřmí děla; jen dál od fronty! Nemocnice je v zámku uprostřed parku. Stále jsme pohromadě s ruskými raněnými. Jsou to naivní děti. Germánce nemají rádi, ale živí a ošetřují je stejně. Nadávají plaše na vojnu jako my, na načelstvo i cara. Mezi nimi je mnoho tváří dolíčkovatých od neštovic. Ptám se na to sestry a uvádím, že u nás tato nemoc řadu let neexistuje. Každý z nás byl očkován nejméně třikrát: jako kojenec, školák a voják. Sestra vysvětluje, že u nich povinné očkování bylo zavedeno teprve nedávno, ale nemohlo být uskutečněno. Protože lid režimu nevěří, rozšířila se pověst, že vláda chce lid vyhubit. Před skupinou lékařů a ošetřovatelek se vesničané rozprchli, nebo je vyhnali.

Opatřil jsem si dřevěnou lžíci, tu musí mít každý schovanou, jinak se nenají. Sedíme ve velké jídelně u stolů, vždy pro dva jedna miska. Před jídlem zapějí mohutný chorál – Němci sedí s čepicemi na hlavách a mračí se. S Rusy jsem se snadno spřátelil, ač o „Čechách“ nic nevědí, sami si neuvědomují, že mluví rusky, říkají o sobě „jsme pravoslavný národ“.

Vytáhl jsem kapesní hodinky. Hned se točí kolem mne, chtějí vidět, jak se točí ručičky, každý chce poslechnout tikání. Musím odkrýt i plášť, aby viděli kolečka. A to se do nekonečna opakuje, přicházejí stále noví obdivovatelé. Prchám do parku. Podivný voják kirgizského typu klekne přede mnou, skloní se až k zemi, nemluví a když se obrátím, oběhne mne a zase padá na tvář. Téměř se ho bojím, snad je pomatený, nebo ve mně uctívá nadpřirozenou bytost. Prchám dovnitř. U převazu jsem omdlel ne vlastní bolestí, ale při pohledu na první převaz cizí amputované nohy ve stehně. Je to zjev otřesný, ale časem jsem si zvykl.

• 25. června. Nakládají nás do sanitního vlaku a pohodlně jedeme neznámým krajem. Na stanicích je na prodej všecko možné k jídlu; vejce, kuřata, pirogy atd. Kdyby to měli Češi doma!

• 26. června. Vylézáme z vlaku a na nádraží slabikuji nápis – Oděsa. V dálce se vlní moře.

Po vykoupání v protější nemocnici, v čistém prádle, čekáme na peroně na

přistavení vlaku. Tu přicházejí krajané a ptají se po Češích. Jsem tu jediný. Byl to dr. Vondrovec a paní Pachmanová, manželka továrníka. Vyptávám se na české vojsko a dostávám balík novin „Čechoslovák“, jenž vychází v Petrohradě, redaktorem je Bohdan Pavlů. Na cestu dostávám ještě pečivo a nabízejí i peníze, které odmítám. Pak se ještě seznamuji s ruským Čechem Kolářem. Ve vlaku potom s pohnutím čtu články o našem zahraničním odboji v Rusku a Francii.

• 27. června. Vlak uhání rozlehlou ukrajinskou zemí s vlnícími se lány obilí i stepí, oživenou stády dobytka a koní. Kupuji bulku za deset kopějek, stačí na večeři i snídani, vydá za devět našich rohlíků. Večer dojíždíme do Jekatěrinoslavě na Dněpru.

V nemocnici se koupeme a uléháme. Tady nalézám více krajanů, ale nikdo z nich dosud neslyšel o našem vojsku, naslouchají mému vyprávění a čtou „Čechoslováka“. Ruská armáda už je v Karpatech. Čtu Nový zákon a Žalmy, vše jsem přečetl za pobytu v nemocnicích.

 

V Žalmu 88. čtu:

„Vztáhl jsi ode mne přítele a známým svým jsem ve tmě.

Neboť jest naplněna trápením duše má, život můj až k hrobu se přiblížil.“

Často si také připomínám Macharův Žalm:

„Pane, tvrdými nás učiň, tuhými k sobě, chladnými jak ocel,

ta ocel, jež plá leskem labradoru a nechytá a nehřeje.

Jen sláma plamenem vznítí se, však život tratí.“

 

Připomínám si diskuse, jež měl Masaryk s Tolstým: Chelčický nebo Žižka?

3. července. Vyjíždíme opět sanitním vlakem písčitým krajem kolem Dněpru. Kol oken míjejí vesnické chatrče i města s baňatými věžemi kostelů. Projíždíme Charkovem, Bělogradem a jinými.

• 4. července. O svých 25. narozeninách myslím zvlášť na domov, jak milí žijí v úzkosti, že nepíši.

• 5. července. Vzpomínám, jak jsme před rokem ve Vítochově pálili Husovu hranici, dnes tam asi na mne dobří lidé myslí.

• 6. července. Dojíždíme do Moskvy. Na nádraží si kupuji „Ruskoe slovo“ a slabikuji s pohnutím, že večer čeští krajané pálili na kopci Husovu hranici. V nemocnici dostáváme lístky Červeného kříže, na nichž můžeme psát domů. Píši adresy také četným Čechům, Slovákům, Chorvatům, Němcům i Maďarům. Vyplňuji přihlášku do českého vojska a posílám do Kieva. Americká sestra Červeného kříže vyplácí nám po třech rublech, Němcům po deseti rublech. Stále píši lístky domů i všem možným národnostem.

• 10. července. Sbohem Moskvo! Pomíchali nám pytle s uniformami, dostávám zakrvavenou honvédskou. „Ničevo!“ Za Moskvou obdivujeme pěkné

vily boháčů uprostřed březových hájů, pak je vystřídají lesy jehličnaté. Následujícího dne večer vystupujeme z vlaku v Kostrově, jsme převáženi prámem na druhý břeh Volhy a po dlouhé cestě za deště městem, jsme o půlnoci pod střechou nemocnice.

Přes noc nám ubylo dost krve vinou krvežíznivých štěnic. Vedle mne leží hodný synek Ignác Taxa z Lačova, pošta Svatý Kopeček. Je syn chudé vdovy, absolvent olomoucké reálky. Studium mu umožnila rodina doktora Fišera, olomouckého starosty, jejíž děti přiučoval. Má rozbitou holenní kost, snad přijde o nohu, je velmi zesláblý. Ošetřuji ho a nosím k převazu v náručí, neboť moje rána se hojí a nabývám dřívější síly. Obsluhuji také ostatní raněné, i Němce, za liknavé ruské ošetřovatele. Lékařem tu je zajatec, vídeňský žid, pracuje svědomitě. Na ambulanci také pracují dvě sestry, Alexandra a Anuška, všem raněným se zdá, že převazují bezbolestně.

• 27. srpna. Jsem propuštěn z nemocnice. Loučím se se všemi, zvlášť s chráněncem Taxou. Dojíždíme do malého lágru v jakémsi městečku. Prodal jsem hodinky za pět rublů. Byly mi na obtíž a hrozilo nebezpečí, že mi budou ukradeny. Tady jich není zapotřebí, v širé Rusi se čas neměří na minuty ani na hodiny. Ptáte-li se, kdy pojede vlak, vždy dostanete odpověď „sičas – hned“. To znamená za chvíli, za hodinu nebo za půl dne či zítra. Tu se měří čas delší mírou než ručičkami hodinek.

• 3. září. V dřevěném baráku nás vysávají štěnice, ale prý si zvykneme. Přijíždí kolega Bobek, zároveň spisovatel, učil na Třebíčsku. Za týden nás posílají na práci. Projíždíme Petrohradem do stanice Sablino, vracíme se do Petrohradu a zase zpět. Bloudění je zaviněno negramotnými průvodci – vojáky. Konečně 11. září nás patnáct umisťují na stanici Verebie. Jsme tedy železničními zaměstnanci. Máme udržovat trať. První den s Bobkem zametáme peron. Píšeme košťaty a smějeme se druh druhu. Kolega se skřipcem a ve fešáckém mantlu s intelektuálním výrazem je zvlášť nápadný, já ve špinavém plášti jsem přistrojen případněji. Houfy lidí stojí kolem a mlčky nás sledují jako exotická zvířata. Zastavuje se u mne starý poštovní úředník, Polák, seznamujeme se a dává mi šňupnout. Je z Vilna, polsky už zapomněl, třicet let nebyl doma. Syna studenta má na vojně. Potom přichází stařičký pop s bradkou a dlouhými vlasy. Ptá se, kdo jsme. Když slyší „Češi“, ožije a ptá se, znám-li Jana Gusa a Jana Amose Komenského? Poprvé poznám Rusa, který o nás něco ví. Vysvětluje, že v semináři se o těchto velkých lidech učili. Se zájmem poslouchá vyprávění o našem českém vojsku a nadějích. Srdečně se loučí. Málo jsem poznal Rusů tohoto druhu. V místě je škola, chtěl jsem se seznámit s učitelem a vypůjčit si knihy. Nevěřil mi, že Čechové jsou Slované, ač jsem mu jmenoval řadu slov shodných s ruštinou. Víckrát jsem ho nevyhledal.

 

Pokračování …

 

 

Mgr. Josef Kyncl

Událost je ukončena.

Datum

Lis 17 2014
Události vypršely

Leave a comment