Deník Josefa Musila z Velké války – část 9.

Z deníku Josefa Musila z Velké války – část 9.

 

Pokračování z 8. části

 

Po příjezdu do Berďavče nalezl jsem svoji baterii přeměněnou na První těžký dělostřelecký division. Velitelem celého divisionu byl plukovník Maximovič, jeho zástupcem plukovník Jerofjejev. Byli tu také ruští Češi, kapitán Papoušek a poručík Pachman. Jel s námi taképravoslavný pop Němeček, českého původu, se synem poručíkem. Po přestálých bojíchbyla naše baterie stažena do zázemí na odpočinek dokončení výcviku s novými zbraněmi. Sám jsem se u baterie dlouho nezdržel a už druhého listopadu jedu s dvaceti bratry do

Ufy, abychom tam od výkupní komise převzali sto koní. V osobním vlaku se setkávám s bratrem Jožkou Davidem, který nám sděluje ohromnou zprávu: Dvacátého osmého října 1918 byl v Praze převrat a současně zástupci pražského Národního výboru se sešli v Ženevě se zástupci Čsl. národní rady zahraniční a dohodli se jednomyslně, že stát bude republikou a presidentem T. G. Masaryk. Vyhlášení samostatnosti nás na Sibiři nepřekvapilo, čekali jsme je. Byli jsme dosti informováni naším Československým deníkem o tom, co se děje doma a co podnikají členové Národní rady s Masarykem, Benešem, Štefánikem aj. Četli jsme také časopisy americké a francouzské. Dovídali jsme se, jak spojenci oceňovali legie francouzské, italské a ruské. Věděli jsme, jakou činnost doma vyvíjela Mafie a její dědic Národní výbor. Jak touto činností uzrál Kvapilův a Jiráskův Manifest českých spisovatelů v dubnu 1917. Jak to mělo vliv na postoj českých poslanců, zejména 6. ledna 1918, kdy se postupně zbavovali vlivu dr. Šmerala, usilujícího zachovat rakouskou říši. Četli jsme s pohnutím o přísaze národa ústy Al. Jiráska, o slavnostech Národního divadla atd. To vše konané doma v souladu s naší činností zahraniční bylo našim představitelům za hranicemi oporou a umožnilo jim zapůsobit na zahraniční veřejnost i vládce soustavným zpravodajstvím. Wilsonovo prohlášení o sebeurčení národů jistě bylo ovlivněno Masarykem a stejně stanovisko státníků k naší samostatnosti naším skvělým vedením. Nedoceněna byla zásluha našich přátel, jako byl Arnošt Denis, Scotus Viator, Steed aj.

Uznání naší stotisícové zahraniční armády za spojenecké vojsko a uznání Národní rady v Paříži jako prozatímní vlády Československé republiky bylo postupně prohlášeno vládami – ve Francii v dubnu 1918, v Anglii v květnu 1918, v USA v září a v témže měsíci v Japonsku a Itálii. Na vojenských poradách byl náš zástupce rovnocenným členem, stejně jako na mírové konferenci později, což nebylo přiznáno např. roztříštěným Polákům.

V Ufě jsem hezkou sokolici nezastihl. Rozhodly se s matkou, že odjedou s legionáři domů. Stejně jednali téměř všichni krajané z východního Ruska a Sibiře. Ujaly se ošetřování našich zraněných v nemocničním vlaku a teď se nacházejí asi v Omsku. Černé oči jsem už nikdy nespatřil. Zatím jsme se zabývali vybíráním a nákupem koní. Když se nákup rozhlásil u Tatarů, přiháněli velká stáda polodivokých koní malé a střední postavy. Starý kozák byl mým ochotným poradcem a značně rozmnožil mé znalosti, získané od otce. Vybírali jsme zvířata čtyř až osmiletá, a to pro naši první baterii výhradně bělouše, většinou byli grošovatí. Druhá baterie kupovala jen hnědáky, třetí pouze vraníky. Nebylo snadné těmto divochům v ohradě poprvé navléknout ohlávku, přivázat po pěti a odvést na nádraží. Ještě těžší bylo dostat je do vagonů, když v životě nepoznali střechy nad hlavou, kromě oblohy nad širou stepí. Nezbývalo, než je položit, svázat nohy a odtáhnout po fošnách. Když pak se dal vagon do pohybu, nebylo snadné deset divochů uklidnit. Později jsme si vyjeli s bratry do stepi poohlédnout se, jak žije koňské stádo. Jízda stepí je příjemná, máte-li dobrého koně na stepi vyrostlého. Žije tam množství syslů, každou chvíli spatříte syslí hlavu mizící v noře. Právě ty nory jsou koňským nohám nebezpečné. Nejlépe nechat otěže volné a zkušený stepní kůň se sám vyhne norám. Když jsme se přibližovali ke stádu, nejstarší hřebec zlostně řehtal, koně se kupili do houfu, hříbata do středu, dospělí kolem, zadními kopyty odhodláni se bránit. Hřebec vyběhl naproti nám po zadních, cenil zuby a divoce řičel. S vlající hřívou vyhlížel jako lev. Velmi jsme pospíchali z jeho říše. Stádo se samo ubrání vlkům nebo zlodějům koní. Tito koně dovedou klusat bez zastávky a potravy až osmdesát verst. Po několika dnech jsme dovezli z Ufy náš zvěřinec do Berďauš k baterii a byli radostně uvítáni. Nastal pak těžký úkol ochočit koně, přivyknout lidem, uzdě, dece, provádění, sedlu a konečně strpět jezdce v sedle. Mezitím byli dobře krmeni, poznávali seno, oves, čistění a kartáčování. Nelehké bylo první kování. Z nevzhledných chlupáčků vyvinuli se uhlazení krasavci, přítulní ke svým pánům. Naučili se vybíhat z vagonů i do nich po fošnách bez rampy. Vybral jsem si pěkného grošáka dosti vysokého, avšak v zimě se u něho objevil těžký revmatismus v zadních nohách a musel být utracen. Druhým mým koněm byl nižší grošák jménem Kozák. Byla to krásná podívaná, když celá baterie se čtyřmi děly vyjela na cvičení a půda se chvěla rachotem děl a povozů a dusotem sto dvaceti čtveřic kopyt. Každé dělo bylo taženo třemi páry.

Sibiřská vláda vytvořila svou lidovou armádu, přebírala frontu

a naše vyčerpané pluky odcházely na zasloužený odpočinek. Některé roty ztratily na padlých a raněných až polovinu, ba tři čtvrtiny svých příslušníků. Nebylo zázemí, které by je mohlo nahradit. Nebylo dne, aby nebyla zaznamenána nějaká železniční katastrofa nebo srážka s povstalci či lupiči, při čemž hynuli naši lidé. Některé bandy se hlásily k „bílým“, jiné k „rudým“ a všechny se chovaly stejně krutě k nám i civilnímu obyvatelstvu a později bolševická správa měla s nimi stejné nesnáze po řadu let. Vyšinuté vlaky byly přepadány těmito bandami, lidé zabíjeni a olupováni. Také stanice s našimi strážemi byly přepadány. K tomu velké pobouření v našem vojsku vyvolala neblahá událost, když admirál Kolčak s důstojníky provedl převrat koncem listopadu. Členy koaliční sibiřské vlády postříleli, pokud se neuchýlili do našich vlaků.

Nejpopulárnější představitelkou demokratického snažení byla legendární revolucionářka „babuška ruské revoluce“ známá už za povstání v roce 1905. V mládí opustila zámožnou rodinu, aby obětavě šířila mezi lidem osvětu a léčila. Několikrát byla ruskou vládou odsouzena k pobytu na Sibiři a cestu tam konala vždy pěšky za hrozných útrap. Teď už víc než sedmdesátiletá byla tělesně sešlá, ale duchem stále bystrá a hlasatelka svobody a demokracie. Říkali jsme jí „babuška české revoluce“ a dovezli do Čech, kde strávila asi nejklidnější poslední léta svého života.

Kolčak vyhlásil diktaturu. Sídlem své vlády určil Omsk, naše vedení se přestěhovalo do Jekatěrinburku. Od nás ke Kolčakovi odešel dobrodružný generál Radola Gajda a přerušeny s ním styky. Před Vánocemi jsme opustili Berďauš, kde jsme žili po domech u dobrých lidí a jeli jsme na přezimování pohodlnější.

V Čeljabinsku jsme opustili magistrálu a vydali se na jih do města Troicka. Město mělo téměř třicet tisíc obyvatel a velká prázdná kasárna pro celý náš dělostřelecký division o třech bateriích. I zde jsme našli krajany, zejména rodinu Balcarovu. On býval kapelníkem vojenské hudby. Byl jsem zvolen předsedou osvětového kroužku, sháněli jsme knihy a pořádali večírky pro osvěžení mysli. Štědrý den jsme slavili u stromku v pohnuté náladě, v tom smyslu jsem měl také proslov. Po Vánocích jsem byl poslán jako kurýr na velitelství do Jekatěrinburku. První vlak jsem zmeškal a z druhého jsem viděl trosky onoho prvního, kde bylo mnoho obětí. Vzdálenost asi tisíc kilometrů jsem projel bez nehod. Město o více než padesáti tisících obyvatelích proslulo doly na kovy a zlato a značným průmyslem. Je uzlem železnic vedoucích z Evropy do Asie. Hlavní ulice byly výstavní. Ubytoval jsem se v naší noclehárně na několik dní. Sídlo odbočky Národní rady a několik přítomných pluků vzbuzovalo dojem českého města. Náhradou za nedostupné restaurace sloužily nám útulky „strýčka z Ameriky“ zřízené organizací YMCA, kde se dostal čaj, káva, zákusky, časopisy naše i americké a vlídné pohovory se strýčkem, obyčejně duchovním. V městech byly zřízeny v najatých domech, na tratích pak ve vagonech u našich vlaků. Bylo to dobročinné zařízení našich amerických krajanů a mělo značný význam.

Na nádraží v salonním voze žil právě generál M. R. Štefánik, ministr vojenství, který právě dojel z Itálie. Bratr Kaplický v noclehárně vypravoval, jak byli ním přijati s plukovní deputací. Dostavil se bledý, až žlutý, spustil dlouhou řeč, jak bude řízena naše republika, potom se mu udělalo nevolno, musel být odveden a bylo po audienci. Tak bylo s každou deputací, názor nikoho nevyslechl. Když jednou jeho krajan, Slovák ho chtěl informovat o sibiřských poměrech a že je vše jiné, než jak ho informuje politické vedení, rozkřikl se, ztrhal mu poddůstojnické označení a nařídil, aby byl odveden do zajateckého tábora. Byl nervózní, pánovitý, sloužil ve francouzské armádě, nepoznal ducha legií. My jsme se cítili dobrovolníky a sobě rovni. Jeho plány, abychom se probili podle Uralu k Denikinovi na jih Ruska, vyvolaly živelný odpor, nebylo chuti mísit se dále do ruských poměrů.

Po návratu z Jekatěrinburku do Troicka jsem se denně účastnil cvičení baterie a někdy vedl sám celou baterii. Na zimu jsme byli dobře opatřeni. Byl jsem v té době vybrán do důstojnické školy, ale odmítl jsem, spokojil jsem se s hodností četaře, netoužil jsem po vojenské kariéře. Až doma jsem byl jmenován nadporučíkem.

U baterie se nenadále objevil bratr Pavelka, cukrář z Přelouče, který byl na Ukrajině střelen do břicha banditou a odvezen do nemocnice v Žitomiru. Radostně jsme ho uvítali a poslouchali jeho vypravování: V nemocnici byl operován. Když se po několika dnech probral z narkózy a omámení, začal vnímat kolem nezvyklý ruch a shon. Pochopil, že poslední oddíly československého vojska opouštějí město a brzy dorazí Němci. Hned se vzchopil a pokoušel se vstát. Sestra ho objala a zabraňovala mu, že by to byla jeho smrt. „Nechte mne, ať zemru, stejně by mne Němci zabili“. Sestra bezradně pohlédla oknem na dvůr, tam stála nemocniční dvoukolka s koněm a nosítky. Pomohla mu obléci a s přivolanou sestrou snesly ho dolů a položily na lehátko. Vložila mu opratě do rukou, vysvětlila, kudy má jet, pokřižovala a políbila. „Bůh s tebou!“ Asi po hodinové jízdě po silnici dojel k můstku, který právě chtěli vyhodit do vzduchu bratři z prvního pluku, kteří kryli ústup celé kolony. Ujali se ho. Pak se dostal do nemocničního vlaku a s ním až do Vladivostoku. Po vyléčení vrátil se k baterii a zaujal své místo v kuchyni. U baterie jsme měli Pepíka Hlaváčka, chlapce asi osmiletého. Před Kyjevem se ztratil českým rodičům, kteří prchali před Němci. Bratři se ho ujali, krejčí mu ušil uniformu, švec boty. Nosil krátkou šavli i pušku, časem dostal i koníka. Pletl se mezi námi i v bojích a musel být přísně odháněn. Takoví opuštění hoši byli u všech našich částí. Opuštěných dětí, jejichž rodiče byli pobiti nebo nezvěstní, bylo tisíce a nebylo v širé Rusi instituce, která by se jich ujala a pomohla vypátrat rodiče. Žebraly a kradly, ploužily se od stanice ke stanici jako opuštění psi a vyrůstali z nich chuligáni. Až po občanské válce pokusil se jich ujmout Makarenko a převychovat, ale to byla kapka v moři. Sto osmdesáti devíti se ujalo naše vojsko. V této době, po bojích, zřídilo pro ně naše vedení školu v Irkutsku a armádním rozkazem bylo nařízeno, aby ode všech částí byli tito chlapci svezeni do ní, na Zvězdočku, předměstí Irkutska. Sešli se nejen čeští a slovenští hoši, ale i ruští, tatarští, několik Číňanů a jiní. Tady je vyučovali čeští učitelé v základních znalostech a chování. Celá tato podivná škola byla později evakuována s námi do vlasti. Někteří byli adoptováni našimi bratry, pro ostatní zřízen sirotčinec. Ze všech vyrostli řádní řemeslníci. Pepík Hlaváček setkal se s rodiči až doma.

Před jarem za mrazů třicet až čtyřicet stupňů opustili jsme pohodlí kasáren v příjemném Troicku, obsadili vystydlé těplušky a vydali se na cestu přes Čeljabinsk po magistrále na východ blíž Irkutsku. Každá baterie měla dva vlaky, které jely vzápětí za sebou, na stanici vždy stály vedle sebe. V prvém byla děla, střelivo a většina mužstva v těpluškách, osobní vůz s důstojníky a vůz s kuchyní a potravinami. Na druhém vlaku se vezli koně a jejich obsluha a krmivo. Žalostný pohled byl na stanicích na zubožené běžence, utíkající před bolševiky i Kolčakovými bandami. Když náš vlak stál a ozval se signál trubky „O posvícení všecko to voní“ a my vybíhali s kotlíky ke kuchyni, hrnuli se také omrzlí a špinaví ubožáci a v pozadí smečky hladových psů. Naši kuchaři museli na všecky pamatovat a předem s těmito strávníky počítat. U každé části jsme chovali několik svých psů. Nás se držel strakatý Hektor, dobrý hlídač. V noci chodil kolem vlaku se strážemi a nepustil blízko nikoho cizího, dobře rozpoznal našince. Když se vlak rozjížděl, vyskočil na vagon s lisovaným senem a tam pod plachtou vyspával. Jednou se někde zatoulal a nezaslechl včassignál k odjezdu „Jede jede poštovský panáček“. Už jsme vyjížděli z nádraží, když jsme za sebou spatřili udýchaného Hektora, jak se nás snaží dostihnout. Litovali jsme jeho ztráty. Ten den a noc jsme ujeli asi sto kilometrů. Po několikahodinové zastávce jsme spatřili, jak milý Hektor běží po trati k nám. Objímali jsme ho, sháněli jídlo a vodu a ukládali k odpočinku do sena. Některé naše oddíly měly ochočené medvědy.

 

 

Pokračování …

 

 

Mgr. Josef Kyncl

Událost je ukončena.

Datum

Pro 17 2014
Události vypršely

Leave a comment