Deník Josefa Musila z Velké války – část 5.

Z deníku Josefa Musila z Velké války – část 5.

 

Paní Milada Hubená z Krouny nabídla škole a jejím prostřednictvím široké veřejnosti text deníku svého příbuzného pana Josefa Musila popisující osudy našich legionářů za 1. světové války. Jako připomínku 100. výročí vypuknutí této války jej budeme na pokračování (přibližně 2x týdně) publikovat. Věřím, že to bude pro všechny velmi zajímavé čtení. Paní Miladě Hubené a jejím synům za poskytnutí textu děkuji.

Mgr. Josef Kyncl

 

Josef Musil se narodil 4. července 1891 ve Valdorfu u Německého (nyní Podlesí u Sněžného) v rodině rolníka a běliče plátna. Vystudoval učitelský ústav v Čáslavi, před válkou učil ve školách na Novoměstsku, po návratu z legií také. Asi v roce 1935 se s manželkou přestěhovali do Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod), kde si zakoupili dům s velkou zahradou, na které velmi rád pracoval. V Havlíčkově Brodě učil na chlapecké škole do 1. září 1939. V ten den byl zatčen a odvezen do Buchenwaldu. Vrátil se v červnu 1945. Opět začal učit, znovu se věnoval práci v Sokole, ale po únoru 1948 se věnoval jen svým knihám a zahradě. Až do vysokého věku navštěvoval shromáždění církve českobratrské evangelické, kde doprovázel zpěv hraním na harmonium. Zemřel náhle v březnu 1981 v nedožitých devadesáti letech. Je podivuhodné, že tyto vzpomínky, ke kterým měl zachovalé podklady, napsal na stroji ve svých osmdesáti letech.

Milada Hubená

 

Pokračování z 4. části

 

Maleček, krejčí z Králova Pole mi půjčil 50 rublů a A. Slonek, truhlář z Rokyta 35 rublů. Psal jsem o tom domů a otec oběma rodinám splatil dluh dle dojednaného kursu. Tím mi bylo značně pomoženo. Mezi mnoha tisíci zajatců našel jsem krajany. Scházeli jsme se, deklamovali, řečnili, zpívali sbory. Denně jsme cvičili, vedeni náčelníkem br. Malým. Br. Jan Uhlíř zřídil už dříve kapelu, která se proslavila nejen v táboře, ale také ve městě při různých podnicích. Teď ještě zřídil pěvecký sbor. Lístky z domova přicházely častěji, pošta tu byla dobře organizována, poznal jsem to, když jsem tam byl krátce zaměstnán.

V našem baráku byl populární br. Krejsa, učitel z Boskovic, rodák z Humpolce. Přednášel o náboženských otázkách, hlavně o neodpírání zlu a trestání za vinu spáchanou. Měl napsaný obsáhlý rukopis a sháněl doklady z Bible a světové literatury. Myslel to upřímně, ale krajané ho nechápali a říkali mu „papež“. Sám jsem se s ním spřátelil a vážil si ho pro jeho charakter. Do čsl. vojska se hlásit nemůže, ale schvaluje moje rozhodnutí, když myslím, že to národu prospěje. Později, když už jsem byl ve vojsku, vypukl v táboře tyfus, kterému podlehl. Jeho rukopis se ve zmatcích ztratil. Druhým mým sousedem byl dr. Fr. Růžička. Býval redaktorem Vídeňského deníku, byl sociálním demokratem, a tak se zdál mít největší politický rozhled. Z počátku se ztotožňoval s naším národním odbojem a psal do Čechoslováka. Později, když jsme čítali projevy dr. Šmerala o zachování říše rakouskouherské, zakolísal a do vojska nejel. Posléze se přihlásil k rudoarmějcům a řídil útočný časopis „Průlom“, v němž útočil na naše vojsko i Masaryka. Doma pak byl mezi zakladateli komunistické strany po boku dr. Šmerala.

V táboře jsme odebírali všecky časopisy, ruské i české, nejen v Rusku vycházející, také ve Francii a Americe.

Do tábora přijížděli starostové vesnic s povolením najímat zajatce na práce, podobně majitelé závodů. Všichni slibovali blahobyt a peněžité odměny, jež obyčejně neplnili. Mnohé zajatce omrzela zahálka a zlákala poměrná svoboda a dali se najmout. U mužiků přivykli primitivnímu zemědělství, jedli s nimi prostou stravu a byli trochu svobodni. Na panství knížete Orlova v sev. Rusku byli honěni do práce nahajkami kozáků, tak jako ruští robotníci. Jako jim, nasypali kaši do dřevěných koryt. Když odmítli jíst, koupili jim alespoň misky.

Někteří prožili zajímavé příhody, o nichž po návratu do tábora vypravovali. Byly případy, že se zajatci oženili a zůstali pak v Rusku. Pozdější události donutily mnohé z nich, že se přece jen vrátili domů, s manželkami nebo bez nich. Brali si nejenom Rusky, ale na Sibiři také Kirgyzky, Tatarky, Japonky i Číňanky. Vypravovalo se, že žádný dosud neměl Burjatku, to je mongolské kočovné plémě, kde se muži i ženy stejně oblékají do dlouhých kožichů a špičatých beranic. Jeden švarný zajatec si usmyslil, že přetrumfne kamarády a získá Burjatku. Otec vyslyšel prosbu nápadníkovu a chystala se svatba. Ženich koupil na hostinu hnědáka, přijelo mnoho hostí a tchán opatřil lihovinu z kobylího mléka. O svatbě se však ukázalo, že nevěsta je kluk, a tak ženich prchl. Burjati se mu moc vysmáli. Podotýkám, že jsem přitom nebyl, uvádím, co jsem slyšel.

Jednou přijela do tábora zbohatlá kupcová, ověšená šperky. Hledala vychovatele pro své děti. Měl je učit francouzštině, němčině, hře na klavír a přitom poklízet koně, štípat dřevo, topit v celém domě, nosit vodu pro dům a chlév. Každý se jí vysmál, odjela nasupená s nepořízenou.

Venkovský starosta přivezl plány školy a najímal tesaře a truhláře, kteří by ji ze dřeva postavili. Nabídku přijal pražský truhlář Plzák s deseti řemeslníky. Dojednali cenu 6000 rublů a stravování. Přes léto vytvořili dílo, jemuž nebylo v okolí rovno. Plzák řídil práci a zhotovil mimo jiné krásné vykládané dveře. Na rozloučenou byla hostina za účasti celé vsi. Všichni dovedné Čechy chválili, ale starosta jim vyplatil pouze polovinu sjednaného obnosu. Brzy ráno Čechy odváželi zpět do tábora. Cestou kamarádi Plzákovi pověděli, že v noci ho pomstili – osekali půlku nádherných dveří. Ať si hledají po Sibiři odborníka, který by dovedl dveře obnovit!

Krajhansl byl dovedný zámečník. Poměry v táboře kdesi v západním Rusku nebyly pěkné. Uprchl, opatřil si různé nástroje a putoval po vsích. Opravoval zámky, na velkostatcích hospodářské stroje, všude byl vítán a měl se dobře. Později byl zadržen, ale zase utekl a potom se přihlásil v jiném táboře pod cizím jménem.

Později jsem se dozvěděl historii Boh. Dvořáka z Nového Města. Ten v zajateckém táboře v Taškentě se měl velmi zle, sužoval ho hlad a hlavně žízeň v slunečním úpalu, množství hmyzu, hrozily nakažlivé choroby. Domluvil se se čtyřmi kamarády, že utečou do Indie, ač měli chatrné zeměpisné představy. Putovali vyprahlou stepí, nakonec je chytily pohraniční kozácké stráže, zmlátily a vrátily do zajateckého tábora. Zajatci nepovolili, ale lépe se připravili. Nasušili si chléb, opatřili hodně vody. Měli už zkušenosti o strážích, a tak se jim podařilo odplížit se do hor. Stoupali, trpěli zimou, až překročili Pamír „střechu světa“. Po strašném strádání ocitli se v Afganistanu. V noci je obklíčila lupičská banda, svlékli je a svázané hodili do stanu, že je ráno umučí. K ránu přijela anglická hlídka a nešťastníky osvobodila. Odeslali je do Indie, kde si Dvořák v kterémsi městě zařídil truhlářskou dílnu. Nic nevěděl o světě, domorodcům a jejich novinám nerozuměl. Až po letech ho našel československý konzul, pověděl mu, že máme republiku a může se vrátit domů.

Tisíce krajanů dostalo se do míst, o kterých nikdy neslyšeli, a každý prožil své dobrodružství. Ovšem mnoho jich také zahynulo. Poměry v zajateckých táborech nebyly stejné. Nejhorší pověst měl tábor v Berezovce na Sibiři. Byl zbudován uprostřed neprostupného močálu, vedla k němu jediná cesta střežená kozáky. V zimě zamrzlé bažiny hlídaly smečky hladových vlků. V nehygienických barácích bývaly nakažlivé choroby, zvláště skvrnitý tyfus. Vedení tábora okrádalo zajatce a nebylo možno odtud vyslat volání o pomoc. Konečně se jednou podařilo propašovat zprávu Červenému Kříži. Padesát tisíc mrtvých nebylo možné pohřbít v zimě do zmrzlé země, skládali je do prázdného baráku až po střechu. Ty byly teď při poplachu, že přijede komise, polity petrolejem a zapáleny. Před příjezdem zástupkyně Červeného Kříže se velitel tábora zastřelil. Velkokněžna nařídila zapálit všechny baráky, vystavět nové a posádku vyměnit.

Naši řemeslníci se v Omsku dobře uplatnili a žili na zvláštní propustky volně. „Černosotěnci“ byla zvláštní skupina zajatců různých národností. Měli zvláštní propustky s obrázkem Panny Marie a každý strážník, když obrázek spatřil, pokřižoval se a prchal. Příslušníci byli vesměs dobrodruzi a lidé nečestní. Někteří se v různých místech dali pokřtít na pravoslavnou víru, vícekrát, aby získali dary od bohatých kmoter, které se domnívaly, že získaly na pravou víru pohany a budou mít zásluhy v nebi. Tito černosotěnci nebyli ke cti žádné straně, ani zajatcům, ani režimu, ani pravoslavné církvi. Podobnost ruských slov s českými sváděla naše lidi k domněnce, že umějí dokonale rusky a docházelo někdy k trapnému nedorozumění. Tak pěkně oblečený zajatec seděl v parku s báryšňou a vyptával se, co všechno dělá. Ona, že nic, pozdě vstává, krášlí se, prochází, baví, atd. Zajatec s obdivem říká podle něho ruštinou: „U vás krásný život!“ Slečna zrudne, plácne ho přes pusu a uteče, k jeho nemalému překvapení, neboť on nechápe, že jí pověděl: „Máte červené břicho!“

V rozháraných revolučních poměrech vystřídalo se v Rusku několik vlád, až se stal předsedou vlády Kerenský, populární řečník a politik a zdálo se, že zdolá situaci a zavede pořádek. Také v Omsku vytvořila se místní koaliční samospráva, které nechybělo nadšení. Ve prospěch vypsané státní půjčky svobody byly pořádány téměř každou neděli slavnosti.

• 17. června uspořádala naše zajatecká sokolská skupina vystoupení v parku Akvaria ve prospěch zmíněné akce. Účast byla velká. Program sestavil a nacvičil náčelník bratr Malý. Cvičili jsme na nářadí a jako vrchol sletová prostná. Bylo velké děkování, řečnění. Na seřadiště přiběhl ruský nadporučík a vzrušeně hovořil: „Cvičili jste sletová prostná, provedená v Praze roku 1912, kde jsem účinkoval!“ Řekl jsem mu: „Já také.“ Vysvětlil pak, že jejich učitelem tělocviku na vojenské akademii a též náčelníkem sokolské jednoty byl F. Erben a ten je připravil a vedl do Prahy na slet. Po slavnosti jsme se sešli v české hospodě a cítili se jako o sletu doma. Byl to nejkrásnější den za války. Ve městě naše vystoupení způsobilo rozruch, zvláště, když se rozhlásilo, že jsme se přihlásili do čsl. vojska. Měli jsme vystoupení opakovat. To se stalo 1. a 3 . července a zvláště poslední bylo velkolepé, když toho dne všecky ruské noviny psaly o velkém vítězství našeho vojska u Zborova.

Ruské noviny po celé zemi přinášely zprávy o nás, našem odboji a Masarykovi. Teď už jsme se připravovali na odjezd do legií, když Kerenský po borovském vítězství pozbyl dřívějšího zdráhání a povolil Masarykovi vytvoření velkého vojska. Masaryk nedávno přijel do Ruska.

• 5. července na Husovu památku uspořádali jsme v táboře velkou slavnost s následujícím pořadem:

1. Sbor „Hranice vzplála“

          2. Přednáška kolegy Čecháka o významu Husově

          3. Sbor „Kdož jste boží bojovníci“

          4. Hudba „Bývali Čechové“

          5. Recitace básní

          6. Přednáška „Srdce Evropy“

          7. Sbor „Kde domov můj?“

          8. Hudba

Nestalo se, aby v některém táboře zajatci jiných národností zmohli se na podobné vystoupení. S kolegou Hrejsou jsme pozdě do noci procházeli se táborem, debatovali, vzpomínali i pohnutě mlčeli…

• 9. července náš dobrovolnický oddíl i s hudbou se přestěhoval do „laboratoře“ na břeh Irtyše, mimo zajatecký tábor. Už jsme svlékli rakouské hadry a nakoupili si plátěné uniformy na bazaru a hlavně furažky s červenobílými stužkami, jež byly našimi legitimacemi ve městě. Bez ruských stráží cítili jsme se svobodnými občany, denně cvičili a koupali se v Irtyši.

• 17. července vyjeli jsme z Omska za doprovodu hudby a četného obyvatelstva. Mnozí zajatci z tábora přijeli později za námi. Zvlášť srdečně loučil jsem se s bratrem Hrejsou a netušili jsme, že se už neuvidíme. Směr: Petropavlovsk, Zlatoust, přes hranice Asie, Evropa, Ural, Ufa, Samara, Pensa, Orel. Ve snu nás nenapadlo, že pojedeme těmito místy opačným směrem. Celý náš zvláštní vlak byl obsazen dobrovolníky na frontu. Z toho bylo 167 nás Čechů a ostatní Rusové, zvláštní dobrovolnický úderný batalion. My Čechoslováci jsme jim byli vzorem a cestou nám projevovali náklonnost, ba přímo úctu. Na kterési stanici pracovali maďarští zajatci. Když jsme vyjeli, pokřikovali na nás a házeli kamení. Kámen zranil bratra Uhlíře na čele. Když ruští dobrovolníci spatřili jeho krev, zatáhli za záchrannou brzdu a pronásledovali Maďary. Tři chytilia na místě je utloukli. Jakmile jsme cestou zastavili, vždy z jedné těplušky ozvaly se břeskné fanfáry naší kapely a to už se sbíhali lidé i naši ruští spolucestující. Pak z naší těplušky zazněl chorál. Potom někdo z našich vysvětlil posluchačům, kdo jsme a proč jedeme pomáhat zabezpečovat ruskou svobodu. Vždycky zaburácely pozdravy. Střídavě kapela a sbor vyplňovaly program vystoupení. Obecenstvo bylo vytrvalé a vděčné.

Stále více nás zaráželo, že jsme stále více potkávali vlaky přeplněné vojáky utíkajícími z fronty. V zemi působil Lenin, přivezený ze Švýcarska německým generálním štábem a jeho hesla zalomcovala armádou: „Konec vojny! Rozdělte si půdu! Bertenakradené!“ Tito desertéři působili na naše spolucestující – úderný prapor – tak, že jich ubývalo, a když jsme přijeli do Orla, nezbyl ve vlaku jediný.

Padesátidenním putováním z Omska našich šest těplušek vjíždělo 27. července 1917 do sídla našeho 1. záložního praporu v Bobrujsku. Tam nás vítala hudba a četní bratři, mezi nimi známá milá tvář Josefa Boháčka z Německého. Padli jsme si do náruče. Jsem vojákem – dobrovolníkem československého vojska – legií!

 

Pokračování …

 

 

Mgr. Josef Kyncl

Událost je ukončena.

Datum

Lis 26 2014
Události vypršely

Leave a comment