Deník Josefa Musila z Velké války – část 7.

Z deníku Josefa Musila z Velké války – část 7.

 

Josef Musil se narodil 4. července 1891 ve Valdorfu u Německého (nyní Podlesí u Sněžného) v rodině rolníka a běliče plátna. Vystudoval učitelský ústav v Čáslavi, před válkou učil ve školách na Novoměstsku, po návratu z legií také. Asi v roce 1935 se s manželkou přestěhovali do Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod), kde si zakoupili dům s velkou zahradou, na které velmi rád pracoval. V Havlíčkově Brodě učil na chlapecké škole do 1. září 1939. V ten den byl zatčen a odvezen do Buchenwaldu. Vrátil se v červnu 1945. Opět začal učit, znovu se věnoval práci v Sokole, ale po únoru 1948 se věnoval jen svým knihám a zahradě. Až do vysokého věku navštěvoval shromáždění církve českobratrské evangelické, kde doprovázel zpěv hraním na harmonium. Zemřel náhle v březnu 1981 v nedožitých devadesáti letech. Je podivuhodné, že tyto vzpomínky, ke kterým měl zachovalé podklady, napsal na stroji ve svých osmdesáti letech.

Milada Hubená

 

Pokračování z 6. části

 

V Pečenovce u Serdičeva jsme zařazeni k dělostřeleckému pluku, bydlíme u dobrých lidí, kteří se po několika dnech neradi s námi loučí, viděli v nás ochránce. Ze stanice Pásky vydáváme se špatnou cestou blátem do vesnice Leština. Tamější vesničané postavili se proti nám, nedávno přepadli velkostatek, rozkradli a zničili, domnívali se, že je jdeme potrestat. Vracíme se proto zpět do vesnice Tulína. Zprvu se staví proti nám, ale brzy se uklidňují a rozebírají si nás po chalupách. S šikovatelem Svobodou bydlíme u dosti inteligentního ukrajinského sedláka Miščenka. Cituji spisovatele Ševčenka a je šťasten, když jsem mu daroval Tolstojův traktát. Zůstali jsme v obci asi tři týdny a spřátelili se se všemi. Naše stravování bylo velmi špatné. Bylo ujednáno s bolševickou vládou, že nás bude zásobovat. To se provádělo tak, že jsme měli na některém velkostatku vzít maso, mouku atd. Avšak když jsme tam dojeli, bylo vše vydrancováno, nebo se vesničané postavili se zbraněmi na ochranu statku a to bychom museli s vesničany bojovat, čehož jsme se vystříhali. Proto jsme často hladověli, i naši koně. Když jsem přinesl od kuchyně oběd a kukuřičný chléb, hospodář Miščenko k tomu přičichl, mlčky odnesl prasatům a pozval mne na oběd. Mnohde mužici přepadali statky, rodiny zabíjeli a přivlastňovali si inventář, někde zapalovali. Zatím jsme cvičili pod vedením šikovatele Svobody. Velitel poručík Nejelov byl zamlklý, zřejmě zničený zármutkem nad rozvratem jeho vlasti, jinak člověk laskavý. Poznal jsem ho dobře, denně jsem k němu chodil vyučovat ho češtinu. Hostil mne čajem, ulevoval si v zármutku a nosil jsem od něho vzkazy našemu oddílu. Šikovatel Svoboda zmizel. Velitel mne jmenoval jeho nástupcem a měl jsem teď na starosti celý náš park.

V neděli seděl jsem v kanceláři, umístěné v prázdné chatě, a tu se otevrou dveře, vejde bledý bratr Pavelka a šeptá, že je raněn a ukazuje na břicho. Byl raněn do slabiny. Obvázal jsem ho a sháněl povoz. Dva bratři přijeli s vozem vystlaným slámou a dekami, uložili jsme raněného a ujížděli s koňmi do Žitomíra, asi dvacet kilometrů vzdáleného. Zatím se ostatní bratři pustili za vůdcem bandy, který Pavelku postřelil. Přivedli ho svázaného. Cestou se sbíhali obyvatelé vesnice s klacky a byli by ho utloukli, kdyby ho naši nechránili. Všichni vyprávěli o jeho zločinech a o tom, jak se ho báli. Komitét se usnesl, že zasluhuje za všecko smrt. Byl ještě povolán pop, aby ho zaopatřil na smrt, ale ten ho proklel, protože ho oloupil o šaty a tele. Pak byl zločinec zastřelen. Ráno se vrátili bratři ze Žitomíra a vypravovali, že lékaři 1. pluku dovezli bratra Pavelku do ruské nemocnice, kde byl hned operován. Celý pluk se chystá k odchodu před blížícími se Němci, protože fronta neexistuje. My prý dostaneme stejný rozkaz co nejdříve. Přivezli také dostatek pušek a střeliva, jak jsem jim uložil. Staré jednoranové jsme rozdali některým svým dobrým hostitelům, jako byl Miščenko.

• 11 . února jsme se srdečně loučili s Tulínem, mnozí vesničané plakali. Večer dostal každý z nás ze skladu, co potřeboval, jako prádlo, stany, boty. Sháněli jsme co nejvíce potravin. Zařadili jsme se po silnici na Kijev, do proudu našich pěších pluků a dělostřelectva. Naštěstí je slunné předjarní počasí, ale všude hrozně bláta. Tak začíná naše známá pouť na východ k Tichému oceánu, pojmenovaná později anabází. Denně jsme urazili asi 35 kilometrů. Před námi táhl 4. pluk, vzadu nás chránil 1. pluk. Občas odráželi německé útoky pancéřových aut. Při prvním přenocování ujel nám s koňmi mladý hospodář z Tulína. Vůz s postroji zanechal na dvoře našeho dočasného bydliště. Drahocenný náklad cukru měl být ukraden. Brzy ráno jsme se vydali s kolegou shánět po vsi koně, ale marně. Jen u velkostatku v ohradě nalezli jsme asi sto ušlechtilých březích kobyl. Každý jsme vybrali jednu s méně pokročilou březivostí, povříslem chytili a odvedli. Náš oddíl už odejel, jen na dvoře trčel náš vůz s cenným nákladem. Zapřáhli jsme a jeli v patrných stopách asi hodinu, až jsme dostihli naše. Večer při táboření přivedli mužici dva tahouny, které vyměnili za naše ušlechtilá zvířata k oboustranné spokojenosti. Cestování za předjarních dnů bylo stísněné. Za námi hučela dělostřelba a kulometná palba, když 1. pluk odrážel německý tlak, třebaže ničil mostky a kácel přes silnici stromy. Na obzoru se vlekla stáda prašivých koní, kdo ví kým vyhnaných. Byli vyzáblí a ubozí, chtěli hledat ochranu u lidí, kterým sloužívali. Naši je museli odhánět křikem a střelbou, aby nezamořili naše koně. Bylo nám jich líto. Také smečky hladových psů bloudily vsí a polem. To byl obraz prohrané války, ne naší, ale té, jež všude kolem silnice zanechala rezavět děla, ožebračené vesnice.

Ty spousty děl a hromady střeliva, to vše padne do rukou Němců a bude použito na západní frontě ještě v tomto roce! Potkáváme houfy německých a rakouských zajatců, kteří spěchají k domovu, netušíce, že je doma převléknou a pošlou znovu na frontu.

• 15. února projíždíme památným Kijevem. Je smutný, hloučky truchlivých lidí nás sledují a když vjíždíme na most přes Dněpr, německé hlídky dostihují okraj města. Na mostě nás předjíždí kozácká baterie s pěknými bílými koňmi. Za mostem vypřáhli koně, zanechali děla osudu a ujeli. Za sebou slyšíme střelbu, náš první pluk hájí most, aby se mohly stáhnout naše poslední oddíly. Nocujeme v Brovarách, já u hodné polské rodiny. Vyhláškou ruské vlády byl zrušen dosavadní ruský kalendář a přizpůsoben světovému, takže 16. 2. = 1. 3. 1918.

Za Dněprem se cítíme trochu bezpečněji, třebaže naši za námi podstoupili krutý boj o most. Pokračujeme v ústupu přes Hoholev, Jedlovku, Novou Baroň a Ludočinu do Priluk. Tam konečně dostihujeme železniční stanici a chystáme se nasedat. Jsme svědky boje mezi bolševiky a jejich odpůrci, ale nemísíme se do toho. Rozšířil se Masarykův rozkaz k vojsku. Oznamoval, že vyjednal se sovětskou vládou, že odjedeme na východ a odtud do Francie, neboť jsme součástí francouzské armády. Přísně nakazoval zůstat neutrální a nemíchat se do ruských vnitřních záležitostí. Sám odjel do Japonska a Ameriky, aby nám zařídil dopravu. Vyjel 7. března, v den svých šedesátých osmých narozenin.

Nyní se dovídáme, že v Brestu Litevském byl dojednán mír mezi sovětskou vládou a ústředními mocnostmi. Rusko zrazuje dosavadní spojence, zavazuje se rozpustit armádu, vydat všechen vojenský materiál, dodat množství potravin, propustit všecky zajatce a odzbrojit cizí útvary na svém území – to se týkalo nás. Hranice nebyly vymezeny, německá armáda postupovala dál a z Ukrajiny vznikl německý protektorát. Je to ponižující kapitulace – my už tu nemáme co dělat.

• 11. března byl rozpuštěn náš park a jsme přiděleni ke čtvrté baterii prvního dělostřeleckého pluku. Rychle nakládáme děla a koně. Ruští Češi a Slováci téměř všichni už naše řady opustili a vrátili se ke svým rodinám. Zůstali jen někteří důstojníci a s nimi také jely jejich rodiny. Přes ujednaný mír vzrůstal v obyvatelstvu odpor proti německé chamtivosti, a tak jsme čekali, že se ještě bude bojovat. Proto jsme sháněli vagony a nakládali další děla a náboje, kulomety, aby se nestaly německou kořistí.

• 12. března vyjíždíme z Priluk a blížíme se k Bachmači. Tento důležitý železniční uzel byl včera obsazen Němci a jen po velkém boji byli Němci vytlačeni. Třetím, čtvrtým, pátým, šestým a sedmým plukem a dělostřelectvem. Našich tu padlo devadesát jedna a raněných bylo na dvě stovky. Němců padlo třináct set. Několik kilometrů od stanice byla udržována fronta, aby vlaky první a druhé divize mohly projet Bachmačí. Několik dní leželi naši za deště v rozměklé půdě. Když si vykopali mělký kryt, leželi ve vodě i za nočních mrazíků. Nepřátelé se tam dostali dvěma tratěmi, a to severní a severozápadní, zatímco my jsme přijížděli drahou západní a naše druhá divize prodírala se od jihu. Té se také podařilo sehnat na jihu Ruska velké množství vlaků a umožnila tak průjezd oběma divizím. Bachmač musela být za každou cenu udržena, aby všechny naše vlaky mohly se dostat na Kursk a dále na východ. U Bachmače po boku našich bojoval také ruský pancéřák, jemuž velela žena. Pomoc byla pouze symbolická. Naše akce se zdařila, kdyžu na frontu. všecky vlaky projely. Také o tomto boji byla německým štábem vydána zpráva – zase prý jsme byli zničeni. Tak se o českém vojsku doma znovu dozvídali.

Zařizujeme se v těpluškách. Sháníme pytle na úzké slamníky, z venku se stěny okrašlují šiškami, kůrou a obrazy historických postav. Na našem voze se skví podobizna Masaryka s nápisem „Za tatíčkem“. Důstojníci obydlili osobní vozy, někteří ruští měli s sebou i rodiny. Jak málo stačí k pohodlí a přepychu! Netušili jsme, že tyto domky na kolech budou našimi příbytky dva roky.

Sovětská vláda pokoušela se znovu obnovit vojsko, rudou gardu. Lenin za revoluce vyhlašoval, že nepotřebuje armádu, a teď se ji snaží vytvořit. Výzbroj si mohla vzít na frontě, teď o ni žebrají u nás. Bolševický generál Ovsejenko se stal po válce prvním sovětským vyslancem u nás v Praze. Působil za občanské války ve Španělsku, a nakonec byl při šíleném Stalinově řádění popraven. V Astapově navštěvujeme domek, kde zemřel velký L. N. Tolstoj. Ve vlaku štábu sboru byla zřízena redakce, tiskárna i administrace Československého deníku, který se rozvážel ke všem částem. Neštěstí postihlo první baterii, kdy posledních

šest vozů na výhybce bylo oderváno, jeden bratr zabit a devět zraněno.

• 27. března vyjeli jsme z Tamulu přes Rtiščev, Sardobsk do Penzy. Všude ve stanicích byli interbrigadisté, hlavně Maďaři, kteří zadržovali cestující vezoucí potraviny do hladových měst. Nelítostně vše brali a některé zatýkali – nepěkná podívaná.

• 1. května slavili jsme mezinárodní den pracujících. Před nádražím jsme uspořádali tábor, na kterém se pokoušel promluvit také známý z Omska, doktor Růžička, teď rudogardista, a snažil se nás odvrátit od cesty do Francie. Vyvolal bouři odporu. Krátce jsem s ním pohovořil a rozešli jsme se navždy. Tady jsem také potkal milé krajany a kolegy, Augustina Kubíka, C. Fišera a Kobzu.

• 5. května vyjeli jsme z Penzy. Následující den viděli jsme v Kuzněcku na hřbitově asi tři sta banditů rozsekaných. Několik dnů ovládali město, loupili, vraždili, znásilňovali, až konečně byli vojskem obklíčeni a pobiti. Na následující stanici ležely trosky vlaku a vedle třináct našich bratří mrtvých, z divizní pekárny. Dojeli jsme do Syzraně, velkého města s přístavem na Volze. Mezitím vyjednala naše odbočka Národní rady se Sověty v Moskvě, že nám na cestě Ruskem nebudou kladeny překážky, za to odevzdáme jim zbraně, až na 120 pušek v každém vlaku. Ty byly potřebné proti loupeživým bandám na Sibiři, které i v míru přepadávaly vlaky. Zbraně měly být odevzdány v Penze. Ty vlaky, jež přijely, vydají je místním sovětům na stanicích. Odzbrojování řídil z Penzy zběh kterési naší části Strohbach. Ten v rudé gardě později postupoval až na generála a za Stalina nakonec do  vězení, kde zahynul. Děla jsme odevzdali sovětu, ale zůstala na nádraží ve skladišti. Cvičili jsme, třeba bez zbraní, a upevňovali kázeň. V Charbinu v Mongolsku bylo vytvořeno zásobovací středisko a stravování se zlepšilo. Znepokojující byla skutečnost, že se naše vlaky, rozložené po celé magistrále až do Vladivostoku, nehýbaly. V některých místech vyžadovaly sověty další zbraně. Tím se zvyšovalo napětí. Na některá místa dokonce dojížděly oddíly rudé gardy, kde nás provokovali četní Němci, Maďaři i Češi. Jejich agitace se mezi námi nedařila. Od naší baterie zběhli dva Češi a Slovák. Soudili jsme, že je zlákal vyšší žold. My jsme dostávali sedm rublů, gardisté sedmdesát až sto padesát rublů měsíčně. Slovák byl později v boji chycen, byl málo gramotný, prý se bál moře a na nás prý nestřílel. Dostal přes hubu a musel měsíc nosit vodu všem koním a štípat dřevo. Pak byl znovu přijat do bratrstva, konal dobře své povinnosti a později se nebál jet po moři. Nakonec byly naše vlaky v některých místech přepadeny, jako v Čeljabinsku, Marinsku, Omsku a jinde. Vyvrcholení nastalo, když ministr války Lev Trocký vydal rozkaz, že máme být úplně odzbrojeni. Kdo zbraň nevydá, budiž zastřelen. Ostatní mají být posláni do dolů a jiných pracovních táborů. Kdo se z nás přihlásí, může být zařazen do rudé gardy. Museli jsme se zabezpečit. Dostal jsem za úkol opatřit plán města a druhý úkol zjistit sílu stráže, jež obsadila most přes Volhu v Batrakách, asi deset kilometrů od Syzraně. Mezitím se v Čeljabinsku sešel první sjezd našeho vojska, který pod dojmem zpráv se usnesl vydat se vlastními silami všemi vlaky na východ, bude-li to možné, i bojem. Po tomto rozhodnutí nás opustili téměř všichni ruští důstojníci. Výjimku tvořili ruští dělostřelečtí důstojníci. Ti zůstali všichni, však jsme také jejich odborných znalostí nejvíce potřebovali.

• 29. května zahájili jsme náhlé vystoupení. Za pomoci železničářů zmocnili jsme se skladiště a nábojů a zamířili na město. Po našem ultimátu rudá garda, která nás počtem mnohokrát převyšovala, opustila kasárna, zanechavši tam vše, i pušky. Utekli. Bez jediné oběti na obou stranách jsme ovládli město o padesáti tisících obyvatelích. Ihned se tam vytvořil koaliční komitét, který s námi navázal přátelský styk. Když za několik hodin přijel nám na pomoc prapor prvního pluku, nalezl u nás naprostý klid. Proto prapor bez meškání odjel do Batrak a rychle se zmocnil mostu přes Volhu, dva kilometry dlouhého, vyrobeného v plzeňské Škodovce, jak hlásal nápis. Vyjeli jsme za nimi ráno a dostihli prapor za mostem u Ivaščenkova, kde byl veliký závod na střelivo. Tam bylo vzrušené jednání s dělnictvem závodu o předání, zatímco gardisté chtěli závod vyhodit do povětří. Z toho nastal poplach nejen mezi dělníky, ale i v Samaře, kde mohly také po výbuchu nastat škody. Proto se dělníci ozbrojili a sami odehnali gardisty. Vydali nám pak závod pod ochranu, ale vrátili jsme jim správu pod podmínkou, že budou pro nás vyrábět. Tím jsme si zajistili dodávku střeliva na další působení. Ustupující bolševické oddíly posílené čerstvými silami ze Samary, asi deset kilometrů vzdálené, postavily se na odpor u Lipjag, kde byly po krutém boji rozdrceny. Naši vnikli prudkým útokem na most přes Samarku a obsadili jej. Tím byla otevřena cesta na Samaru, která byla brzy dobyta. U Lipjag jsem viděl bratra Boháčka z Německého, jak se zmocnil splašeného koně se sedlem a šavlí. Vyskočil na něho a mávaje divoce šavlí pronásledoval nepřítele a brzy přiváděl houf vyděšených zajatců. Připadal mi jako středověký rytíř. Později přešel k jezdeckému pluku. Po návratu domů byl činný v okresní samosprávě, za německé okupace zahynul v koncentráku. V bitvě u Ivaščenkova setkal jsem se s bratrem Halamkou z Krouny, který krátce nato, desátého června, zemřel na zápal plic. Mnoho našich bratrů tehdy při dobývání Samary padlo a byli pohřebeni. Naše vlaky byly roztroušeny po celé magistrále, od Penzy až po Vladivostok. Nebyl to souvislý řetěz. Někde byla vzdálenost mezi jednotlivými oddíly i několik set kilometrů. Brzy však bojem dosáhlo se trojího seskupení. Naše první část byla rozložena od Penzy až za Samaru. Za Uralem táhla se skupina Čeljabinsko-Omsko-Irkutská. Za Bajkalem až po Vladivostok brzy ovládla dráhu třetí skupina. Cílem naší skupiny bylo dostat se přes Uralk druhé a ta se současně snažila na Bajkale sloučit se třetí. Byl to nesmírný úkol pro náš vojenský sbor o síle asi šedesáti tisíc i s raněnými, ovládnout dráhu asi šest tisíc kilometrů dlouhou, obsazenou neznámým počtem nepřátelského vojska a ještě k tomu napadanou lupičskými tlupami z tajgy. Vyžádalo si to nesmírné vypětí našich tělesných i duševních sil a veliké ztráty na životech. Podařilo se to jen díky našemu nadšení. Bylo to také umožněno náklonností sibiřského obyvatelstva a jednotnou obětavostí všech železničářů. Snažili se s námi uvést trať do normálního stavu. Opláceli jsme jim dobrou vůli, jak se dalo.

Naše zabrání téměř všech vlaků a vůbec přerušení dopravy na západ mělo ještě jiný důležitý význam. Podle brest-litevského míru měli být všichni zajatci posláni domů. Na Sibiři jich bylo asi jeden milion a ti měli posílit prořídlé armády rakouské a německé. Těm to bylo nyní znemožněno a o ně byly slabší ofensivy na frontě italské a francouzské.

Byl jsem účastníkem mnohých bojů o očištění magistrály. Dokonce na špici údernýchoddílů, které prorážely cestu přes Ural, na obrněném vlaku „Orlík".

 

Pokračování …

 

 

Mgr. Josef Kyncl

Událost je ukončena.

Datum

Pro 09 2014
Události vypršely

Leave a comment