Deník Josefa Musila z Velké války – část 8.

Z deníku Josefa Musila z Velké války – část 8.

 

Pokračování z 7. části

 

• 27. června vyjelo nás osm dělostřelců s prap. Hudečkem na východ. Ve stanici Aksakovo potkáváme lokomotivu, na které jel velitel onoho obrněného vlaku, poručík Vlad. Choljavin, jehož jsme jeli vyměnit, neboť se ubíral za smutnou povinností pochovat svého bratra, kapitána Alexeje, velitele naší baterie. Dojíždíme cíle na stanici Slak. Naši spravují mosty. Zatím se na stanici dostavilo téměř všecko obyvatelstvo, vyptávali se a chtěli, abychom zůstali na Sibiři zavést pořádek. Se zájmem si prohlíželi náš „strašný pancéřák“. Na obyčejném otevřeném voze spočívalo na trámech polní dělo. Po stranách byly narovnány pytle s pískem, ochrana proti kulometnému ohni. Proti granátům a šrapnelům nejsme chráněni. Ostatní prostor je vyplněn bednami se střelivem. Vpředu je rovněž otevřený vůz s rezervními kolejnicemi a nářadím na opravu dráhy. Zároveň nás chrání proti případnému podminování tratě. Za naším dělovým vozem je připojen oplechovaný vůz, používaný na dopravu uhlí – ten je po stranách vyztužený fošnami a vrstvou písku, opatřený střechou na sloupech a pod ní trčí hlavně dvanácti těžkých kulometů. Za nimi sedí kulometčíci, mezi nimi bratr Stodola, později četník v N. Brodě. To vše tlačí obyčejná lokomotiva na dřevo, poněkud chráněná po stranách fošnami. Za sebou táhne dvanáct těplušek s úderníky v počtu devadesáti a četou zákopníků. Poslední vagon je plný střeliva; uprostřed vůz s polní kuchyní. Velitelem úderníků je bratr Musílek, všichni i s Emilem Cejpem hrdinové od Zborova. Zvláštní zmínky zasluhuje ruský strojvůdce Grigorij, který dokonale a obětavě pečoval o svůj stroj, bez oddechu po řadu měsíců. Pokládali jsme ho za svého oddaného bratra. Náš „Orlík“, pověstný brzy po celé magistrále vyjížděl denně, rozdával rány a byl nesmírně ohrožován, zatím vždy vyvázl.

• 4. července, v den mých dvacátých sedmých narozenin, vrátil se z pohřbu svého bratra náš velitel Choljavin. Jemu jsme byli oddáni, věříce v jeho odbornost, statečnost, štěstí. Za polední přestávky, když jsem zůstal sám u děla, vyhoupl se ke mně do vozu štíhlý muž bez označení hodnosti. Poznal jsem ho hned, velitele prvního pluku a celého tohoto úseku – Josefa Ševce. O vše se zajímal, přesně zaznamenával. Přátelsky se rozloučil a zmizel. To bylo moje setkání s populárním velitelem. Téhož odpoledne podnikli jsme vítězný boj u této stanice a ještě téhož dne bez překážek dostihujeme Ufu.

Ufa – stotisícové město, leží na ostrohu při soutoku řek Bělaje a Ufy a je rozloženo jako Hradčany na kopci, jenž vyhlíží jako umělý a ovládá širou rovinu. Když se náš Orlík plížil touto rozlehlou krajinou, očekávali jsme nepokojně, brzo-li se na vrchu zableskne a granáty zasypou nás i další naše vlaky, jedoucí za námi. To se nestalo, město se zdálo mrtvé. Zato když jsme přejeli most a vpadli do nádraží, vítal nás dav Rusů, Tatarů, Baškyrů, mávajících šátky a čepicemi. Jásotem proniká vysoký dívčí hlas: „Nazdar bratři!“ Neklame nás sluch! Na peróně je dívčina a padá prvnímu bratru do náruče. Jak se nám zdá krásné toto české děvče. Vypravuje nám, jak s matkou žily ve strachu, co bude s nimi, dozví-li se o nich bolševici. Ale sousedi je nevyzradili, vždyť všecko obyvatelstvo na nás čekalo. Byla zde učitelkou tělocviku na dívčím gymnáziu jako mnoho jiných sokolských cvičitelů po celém Rusku. Zatím hlad neměly, ale dlouho neviděly cukr. Odběhl jsem do těplušky a vrátil se s dárkem – velkou dělostřeleckou patronou plnou cukru. Byl jsem za to pozván na zítřejší den na kávu a buchty. Rád jsem slíbil, ale nesplnil, ani se neomluvil. Černé oči jsem už nespatřil, okolnosti zabránily.

V noci měl na nádraží službu bratr Felix. O půlnoci mu telegrafista přečetl zajímavý telegram adresovaný veliteli bolševické posádky v Ufě. (Ti však už opustili město minulé noci na parnících.) „Kam dopravit oba letouny naložené na vagonech?“ Felix vzbudil Choljavina, běželi na nádraží a ruský telegrafista odeslal odpověď: „Vyčkat, přijedeme si pro ně.“ Poplach v našem vlaku a brzy jedeme. Za svítání se obezřele blížíme ke stanici, vždyť to mohla být léčka. Nebyla. Strážci letounů si udiveně mnuli oči, když jsme je probouzeli. Letouny nám potom sloužily k výzvědné službě. Brzy potom jsme zpozorovali od Uralu blížit se nepřátelský pancéřák. Zasáhli jsme jej granátem, dal se na ústup. Pronásledovali jsme jej a vždy dohnali u nějakého můstku nebo výhybky na stanici, které chtěl poškodit. Tohle pronásledování trvalo celý den. Velitel Choljavin nás povzbuzoval: „Nemůžeme jim dovolit ničit trať, zdržel by se postup.“ Někde na stanici nebyl čas uvědomit velitelství v Ufě o našem postupu.

Navečer jsme se octli v Aše Balašovské, 98 verst od Ufy, na úpatí Uralu. Opodál

stanice byly velké železárny a tu jsme si uvědomovali svízelnost svého postavení. Zbrkle jsme se hnali kupředu a teď jsme uprostřed několikatisícového dělnictva, o němž nevíme, jak se zachová, a nedaleko neznámý Ural, možná obsazený silným nepřítelem. Poněkud nás uspokojuje, že dělnický sovět vysílá k nám deputaci a hodlá uspořádat mítink. Místní pop vzkazuje, že chce posvětit naše těplušky. Obojí odkládáme na zítřek, nesmějí si nás před nocí spočítat. Na stanici byla zadržena překrásná dívka, sestra velitele bolševického oddílu, který před námi ustupoval. Buď se omeškala, nebo tu zůstala jako zpravodajka. Byla poslána ruským úřadům do Samary.

Celou noc bdíme. Jednak střežíme stanici a narychlo zlepšujeme pancéřák. Posádka děla je nyní chráněna před palbou zepředu v uralských soutěskách. Úsvit nás zastihl při dohotoveném díle. Současně přijíždí k naší velké radosti vlak za vlakem s praporem Prvního pluku a dělostřelectvem. V Ufě se totiž brzy vzpamatovali z naší telefonické zprávy, že už jsme v Aši Balašovské, a ihned v noci vypravili posilu. O Urale jsme věděli, že je to nejdelší pohoří v Evropě, oddělující náš zemědíl od Asie a pne se do výše Krkonoš. Je bohatý na kovy, zvláště měď, platinu a zlato, jakož i drahokamy i polodrahokamy. V lesích je hodně zvěře a teď asi také dost nepřátel. Náš zlepšený „Orlík“ sebevědomě vyjíždí do neznáma. Před námi na drezíně ujíždí naše hlídka. Nikde žádný pohyb. Po chvíli se ale hlídka prudce vrací, bratři radostně mávají a už hlásí, že na následující stanici nás očekává obrněný vlak Třetího pluku. Který se probil Uralem a jede nám vstříc. Lámeme větve stromů, okrašlujeme vlak a radostně pokračujeme v jízdě. Už vidíme vlak stejně vyzdobený, oba dojíždějí pomalu k sobě, aby se políbily, a osazenstvo obou vlaků vybíhá, aby se objali. Spojení naší západní skupiny vojsk se střední skupinou je dovršeno šestého července 1918 na stanici Miniary.

Zůstáváme přes noc v neširokém údolí a večer planou velké ohně na počest Husovu. Druhý den vyhlášen odpočinek. Koupáme se a chytáme ryby v bystré říčce. Je jich tolik, že stačily na bohatý oběd všem. Bratr Bílý, který dojel ráno s Prvním plukem, vypravuje své dobrodružství. Jako kurýr byl zadržen v Ufě před naším příjezdem. Když se naše oddíly blížily k Ufě po porážce bolševických částí u Čišmy, prchaly jejich části po řekách, po proudu i proti. Při shonu na něho nezapomněli a vzali ho s sebou. Po delší jízdě ho vysadili na břeh jakési své hlídce a křikli: „Pobavte se s ním, a pak zmizte. Čechoslováci se blíží!“ Krátce se radili, usoudili, že musí rychle odejít a s ním se tahat nebudou. Sundali mu pouta, aby ho mohli svléknout a jeden silák se přihlásil, že ho zastřelí a hodí do vody. Ostatní odcházeli a jen kata pobídli, aby si pospíšil. Odsouzenec byl postrkován po strmém břehu k vodě. Začal vyjednávat: „Tovarišči, dovol mi naposled si zakouřit.“ Kat svolil. Když sypal na dlaň machorku, bratr trhl rukou a vhodil mu ji do očí. Nečekal, skočil do řeky a plaval na druhý břeh. Tam se ukryl do výmolu a potom pospíchal do Ufy, kde tušil naše oddíly. Ráno byl s nimi.

V Miniarech jsme se radovali, že je konec bojům, teď asi vyjedou všechny vlaky naší skupiny posílit střední, pomůžeme s Bajkalem a pak už nebude překážek a celý armádní sbor pohne se k Tichému oceánu, nasedne na parníky a vzhůru do Francie. Jak jsme se mýlili! K večeru jsme obdrželi rozkaz neprodleně se vrátit do Ufy. K ránu dojíždíme do Ufy a tam už čeká další rozkaz – pokračovat v jízdě do stanice Čišmy, kde jsme měli nedávno těžké boje. Odtud odbočovala severním směrem trať na Simbirsk. Po ní máme jet k Bugutině, kde jsou těžké boje. Nepřítel musí být zatlačen k Simbirsku, aby nebyla ohrožena magistrála do Samary. Ruská samarská vláda se upevňuje, musí jí být poskytnut čas, aby mohla vytvořit svou lidovou armádu. O to nás prosí. Naše části prožily na sibirské části těžké boje, a tak radostně vítají náš oddíl s velitelem Choljavinem. Nastaly nám pak přetěžké boje u Bugutiny, Klavlina, Jakušky, Brandina, Čerdakel, Simbirska. Denně jsme ostřelováni stovkami granátů, sami oplácíme a vždy zaháníme na útěk, nebo ničíme. Naši zákopníci opravují mosty a trať, Musilkovi úderníci denně obchvatem způsobují paniku v boku nebo zádech nepřítele. Nejednou nepřátelé poslali proti nám prázdnou lokomotivu nebo jednotlivé vagony, ale vždy jsme nástraze unikli. Jednou proti nám jel osamocený vagon, ale protože zpomaloval jízdu, nemuseli jsme jej ničit granátem, snadno jsme jej zastavili. Uvnitř pod palandou se krčili dva mladí ustrašení gardisté. Prý se domnívali, že vůz pojede zpět z fronty, a proto zamýšleli zběhnout. Divili se, že je hostíme čajem a nehodláme zabít. Poslali jsme je dál hledat štěstí na Sibiř. Jindy se podařilo lokomotivu rozstřílet, než k nám dojela, nebo vyšinout z kolejnic. Když jsme delší dobu někde stáli, odstranili jsme před sebou kolejnice.

• 22. července. Na dobytí Simbirska měla velký podíl lidová armáda, která přijela na parnících ze Samary a byla vedena udatným velitelem Kapelem. Zůstaly tam všechny nepřátelské vlaky a tři parníky. Pancéřový vlak „Poběda“ chtěli hodit z mostu do Volhy, ale nepodařilo se. Naši borci odřezali hlavní část, zdokonalili a upravili, a tak jsme získali velkolepý „Orlík“, který nahradil náš primitivní, ale výměna se provedla později, až po našem vystřídání. Simbirsk – rodiště Leninovo – leží na vysokém břehu Volhy, malebně rozloženo jako Ufa a mělo asi čtrnáct tisíc obyvatel. Most, tři kilometry dlouhý, před městem, těžko bychom byli dobývali, nebýt zásahu lidové armády. Denně vyjíždíme z města na průzkum dále k Inze, za stanici Vyzy, Ochotničnoje, Majnu. Dochází k menším přestřelkám a bojům, nepřítel se vzpamatovává z porážky, my nemíníme postupovat dál, jen zabezpečujeme Simbirsk. Tak prožíváme celý srpen. Od divize poslán fotograf. Zúčastnil se jednoho dělostřeleckého souboje, ale zapomínal mačkat spoušť. Ve strachu probděl u nás noc a ráno spěchal, odkud přišel. Koncem srpna konečně na Bajkale nepřítel rozprášen a bylo docíleno spojení s vladivostockou skupinou. Tím se magistrála od Volhy až po Vladivostok ocitla v našich rukách.

• 2. září jsem jel po Volze do Samary jako kurýr. Cesta parníkem po proudu téměř dva kilometry širokém mohla být za normálních okolností příjemná. Nyní však každé přistání za ty dva dny bylo očekáváno s napětím, neboť nejeden parník přepadl bolševický oddíl, a to by bylo pro našince osudné. Samara, sídlo sibiřské vlády i našeho vedení, zdála se pokojná. Po dvou dnech jsem se vydal parníkem zpátky do Simbirska. Vezl jsem hlavně čísla Čsl. deníku a různé dary, hlavně kávu.

• 9. září odjel do Samary náš velitel Choljavin, když ho přijel vystřídat praporčík Šára. Hned jsme s ním vyjeli na průzkum, ale od počátku jsme měli smůlu. Na jedné ze stanic jsme narazili na značnou přesilu a naše pěchota musela ustoupit. Postup nepřítele zdržovala malá skupinka Prvního pluku, ale museli rovněž prchat. Bratr učitel Baxa byl raněn do nohou a bratři ho odnášeli. Když viděl, že by nikdo neunikl, poručil, aby ho tu zanechali, ale dříve ho zastřelili. Sám si přiložil hlaveň ke spánku a požádal nejlepšího přítele, aby stiskl spoušť. Následujícího dne se sem bratři vrátili a pochovali ho. Při ústupovém boji také naši úderníci se vrhli do boje a ztratili čtrnáct bratří. Dále zvolna ustupujeme před mnohonásobnou přesilou doplněnou z Moskvy.

• 11. září nás stíhá pohroma. Na kraji lesa čeká nás baterie, první granát zasahuje pasoucí se tele a než jsme mohli odpovědět, druhý granát vybuchuje v našem voze. Milý bratr Truhlář se kácí mrtev, praporčík Šára je těžce raněn do boku, dále Felix, Palas a čtyři další. Sám jediný zůstávám nezraněn. Dávám znamení strojvůdci k ústupu, uhasínám blůzou doutnající bedny s granáty a obvazuji zraněné. Za mostem u Kynďakovky zastavujeme, úderníci obvazují raněné a pochovávají bratra Truhláře na hrázi rybníka pod topoly. Sám poučuji několik úderníků, jak si mají počínat u děla, znovu vyjíždíme proti nepříteli, střílíme, abychom zdrželi jeho postup. Vše je marné, převyšuje nás počtem mnohonásobně – ustupujeme. Postupovat je snadné, to se vojska drží štěstí a hloupost přispívá k vítězství. Například nedávno stádo ovcí obklopené prachem bylo pokládáno za naši jízdu. Při ústupu naopak se lepí na paty smůla. Při postupu jsme byli vpředu první, teď při ústupu jsme se svým „Orlíkem“ poslední, zvolna couváme a zadržujeme nepřítele nebo ničíme mosty a výhybky.

• 13. září ztrácíme Simbirsk.

Vrací se velitel Choljavin, ale jeho návrat štěstí nepřináší, dříve se nás za něho drželo. Ústupové boje řídí s Prvním plukem obezřetně Karel Kutlvašr. My jsme pomáhali ze všech sil a vždy odjížděli poslední, ohrožováni ze všech stran. U Bugutiny byl postup nepřítele zastaven.

• 19. října loučíme se s „Orlíkem“, jsme vyměněni do Berďavče – za čtyři měsíce na „Orlíku“ zažili jsme chvíle radostné i smutné, nadšené vítání i pohřby druhů, dennodenně v napětí. Naši „statistikové“ zaznamenali, že na nás průměrně denně bylo posláno až tři sta granátů. Loučil jsem se srdečně s bratrem Musílkem a Emilem Cejpem, kteří byli také brzy vyměněni. Další naše osudy byly různé. Kdybychom byli tušili, co bude s každým z nás za dvacet jedna až dvacet pět let! MgPh. L. Musílek po návratu domů zůstal na vojně, vystudoval medicínu. Stal se plukovním lékařem a setkali jsme se spolu v Buchenwaldě, kde zahynul po smrtící injekci. V Košířích, kde bydlil, na něho s vděčností vzpomínali jako na lékaře chudých a pojmenovali po něm ulici. Bratr Emil Cejp po návratu učil v Kyjově a proslul jako pedagog, organizátor sportu, osvěty a činností v Církvi českobratrské evangelické a svým čistým charakterem. Nacisté ho zastřelili v Kounicových kolejích.

 

Pokračování …

 

 

Mgr. Josef Kyncl

Událost je ukončena.

Datum

Pro 13 2014
Expired!

Leave a comment